Několik minut před plánovanou popravou se odehrálo něco, co nikdo ze zaměstnanců věznice nikdy nezažil. Osmiletá dcera odsouzeného mu pošeptala pár slov – a ti, kdo stáli poblíž, zůstali doslova jako přimrazení. Do čtyřiadvaceti hodin se případ, který byl považován za uzavřený, znovu otevřel a celé vedení státu muselo zatáhnout za záchrannou brzdu.
Krátce před tím, než měl dostat smrtící injekci, požádal muž čekající na vykonání trestu o jediné: chtěl naposledy spatřit svou dceru, kterou tři roky nemohl obejmout.
To, co mu dítě následně zašeptalo do ucha, otřáslo rozsudkem starým pět let, odhalilo korupci sahající do nejvyšších pater justice a přineslo na světlo skutečnost, na niž nikdo nebyl připraven.
Když hodiny na zdi ukazovaly šest ráno, dozorce odemkl celu Radka Řezníka. Posledních pět let strávil na oddělení pro odsouzené k smrti v texaské věznici Huntsville Unit.
Po celou dobu marně tvrdil, že je nevinný. Betonové zdi však jeho zoufalé výkřiky nikdy nevrátily zpět. Teď ho od popravy dělily už jen hodiny a zbylo mu poslední přání.
„Chci vidět svou dceru,“ pronesl ochraptěle. „Aspoň jednou. Prosím… dovolte mi rozloučit se s Barborou.“
Jeden z dozorců sklopil oči, v jeho pohledu bylo patrné pochopení. Druhý jen zavrtěl hlavou.
Přesto se žádost dostala až na stůl ředitele věznice Ctibora Válka, šedesátiletého muže, který měl za sebou více vykonaných rozsudků, než by si přál pamatovat.
Radkův případ ho od počátku znepokojoval. Důkazy působily neprůstřelně – jeho otisky na zbrani, krev na oblečení, svědectví souseda, jenž tvrdil, že ho onu noc viděl odcházet z domu oběti. A přesto na odsouzeném bylo cosi, co s představou chladnokrevného vraha neladilo.
Po dlouhé odmlce Válek tiše rozhodl: „Přiveďte tu holčičku.“
O tři hodiny později vjel do vězeňského areálu bílý služební vůz se státní poznávací značkou a zastavil na parkovišti před hlavní budovou.