Z vozu vystoupila sociální pracovnice a vedla za ruku drobnou osmiletou dívku s plavými vlasy a nezvykle vážnýma modrýma očima.
Barbora Švecová kráčela vězeňskou chodbou bez slz i bez známek strachu. Neklepala se. Jen tiše postupovala kupředu. Odsouzení muži za mřížemi umlkali, jakmile kolem nich prošla, jako by přítomnost dítěte v těchto zdech působila nepatřičně.
Když vstoupila do návštěvní místnosti, Radek Řezník seděl připoutaný ke kovovému stolu. Působil vyhublým dojmem, tvář měl propadlou a na sobě vybledlou oranžovou kombinézu. Vypadal starší, než si ho dcera pamatovala.
„Beruško…“ vydechl ochraptěle a v očích se mu zaleskly slzy.
Barbora k němu došla pomalu. Nerozběhla se. Nevzlykla.
Jen ho objala.
Minuta ticha se rozprostřela místností. Stráže ani nedutaly.
Pak se mu naklonila k uchu a cosi mu zašeptala. Slova byla tak tichá, že je nikdo jiný nemohl zachytit.
To, co následovalo, všechny přítomné ohromilo.
Radek zbledl tak prudce, až to bylo patrné i na kamerovém záznamu. Ruce se mu roztřásly, pohled se mu vpíjel do dceřiny tváře – mísila se v něm hrůza s náhlým, spalujícím zábleskem naděje.
„Jsi si tím jistá?“ hlesl zlomeným hlasem.
Barbora beze slova přikývla.
V tu ránu vyskočil tak prudce, že židle s rachotem dopadla na zem. Řetěz zařinčel.
„Nejsem vinen!“ vykřikl. „Teď to můžu dokázat!“
Dozorci se k němu okamžitě rozběhli v domnění, že klade odpor. On se však s nikým nepral. Sesul se a rozplakal se – ne tiše, ale v křečovitém, zoufalém návalu emocí, který byl zcela odlišný od prázdné rezignace posledních pěti let.
Ctibor Válek to celé sledoval na monitoru bezpečnostního systému.
Něco se pohnulo. Něco zásadního.
Během jediné hodiny učinil rozhodnutí, jež mohlo zničit jeho kariéru. Zatelefonoval na úřad generálního prokurátora v Texasu a požádal o odklad popravy o dvaasedmdesát hodin.
„Na základě čeho?“ zaznělo ostře z druhé strany linky.
Válek upřeně hleděl na zastavený obraz – na tvář malé Barbory.
„Na základě dítěte, které bylo svědkem něčeho zásadního,“ odpověděl tiše.