Za dveřmi nestál pošťák ani správce domu, jak čekal. Na prahu se objevila sousedka z přízemí, Iveta Horská. Bylo jí kolem pětačtyřiceti, obvykle působila mile a vstřícně, s nenuceným úsměvem, který rozdávala na všechny strany. Dnes však vypadala obzvlášť spokojeně, skoro až slavnostně.
„Radime, to jsi byl ty, kdo zachránil to kotě?“ zeptala se a lehce přimhouřila oči, jako by ho chtěla nachytat při nějakém tajemství.
Radim Kovářský svraštil čelo.
„Jak to víte?“ odpověděl zdrženlivě, přesto v jeho hlase zaznělo překvapení.
Iveta se pousmála ještě o něco víc, sáhla do kapsy kabátu a vytáhla mobilní telefon. Rychlým pohybem jej odemkla a nastavila displej směrem k němu.
„Podívej se sám,“ pronesla s patrným zadostiučiněním.
Na obrazovce běželo video. Obraz byl neklidný, zřejmě pořízený z větší dálky na mobil. Zachycoval okamžik, kdy Radim vychází z opuštěné, polorozpadlé budovy a v náručí opatrně svírá malý chlupatý uzlíček. Mourek. Bylo vidět, jak ho chrání před zimou, rozhlédne se kolem sebe a pak rychle mizí záběru.
Ten moment si vybavil okamžitě. Byl to večer, kdy se do ruin odhodlal vstoupit a kotě vytáhl ven. Ani ho nenapadlo, že ho někdo sleduje, natož že to natáčí. Zvedl k sousedce pohled, ve kterém se mísil údiv s lehkým neklidem.
„To je na internetu?“ zeptal se.
Přikývla.
„Už několik dní. Má to tisíce zhlédnutí. A podívej se na ty reakce! Lidé tě tam vychvalují do nebe, prý skutečný hrdina.“
Radim jen zavrtěl hlavou.
„Tak se nám hrdina vrátil,“ dodala žertem, jako by citovala některý z komentářů.
Z jeho úst se vydral tichý povzdech.
„Hrdina? Prosím vás… Vždyť jsem jen vytáhl kotě. Co je na tom tak výjimečného?“
Iveta si zachovala úsměv, ale pochopila, že její nadšení nesdílí.
„Ne každý by do takového baráku vešel,“ namítla. „Většina lidí by šla dál a ani by se nezastavila.“
„Udělal jsem jen to, co mi přišlo správné,“ odpověděl klidně.
Pokrčila rameny, telefon schovala a popřála mu hezký večer. Než se otočila k odchodu, ještě dodala:
„Ať chceš nebo ne, Radime, máš náš obdiv.“
Když za ní zaklaply dveře, zůstal několik vteřin stát na chodbě. V hlavě mu vířily myšlenky. Nedokázal pochopit, jak se z obyčejného rozhodnutí stal důvod k takovému rozruchu.
Vrátil se ke stolu, ale chuť k jídlu byla pryč. Znovu si přehrával ten večer – chladné zdi rozpadlého domu, slabé mňoukání a drobné tělo třesoucí se strachem. Nešlo o žádný čin hodný obdivu, jen o instinkt. A teď se z toho stala senzace?
Nakonec vzal do ruky vlastní telefon a otevřel internet. Stačilo pár minut hledání a video našel. Šířilo se po sociálních sítích rychlostí, která ho zaskočila. Pod příspěvkem se kupily stovky komentářů. Lidé mu děkovali, psali o lidskosti, o tom, že jim jeho gesto vrátilo víru v dobro. Někdo dokonce navrhoval uspořádat sbírku na pomoc opuštěným zvířatům.
„Vždyť jsem jen pomohl jednomu kotěti,“ pomyslel si.
Při pročítání reakcí ho zaujal jeden příspěvek víc než ostatní:
„Takoví lidé nám připomínají, že laskavost ještě nezmizela ze světa.“
Ta slova se ho dotkla hlouběji, než čekal. Nikdy by ho nenapadlo, že jeho čin může mít na někoho takový dopad.
Druhý den ho v obchodě oslovila žena, kterou už několikrát potkal mezi regály.
„To jste opravdu vy, kdo zachránil to kotě?“ usmála se.
„Ano,“ přikývl stručně a snažil se rozhovor zkrátit.
„To je krásné. Kéž by bylo víc takových lidí,“ dodala s uznáním.
Podobné situace se začaly opakovat. Někdo mu poděkoval, jiný se nadšeně svěřoval, že video viděl. Zpočátku se cítil nesvůj, ale postupně si na zvýšenou pozornost zvykl a přestala ho tolik zneklidňovat.
Asi týden poté, co se jeho život začal vracet do klidnějších kolejí, zaznělo u dveří další zaklepání. Tentokrát bylo ráznější, sebevědomé, jako by ten, kdo stojí venku, přesně věděl, že mu bude otevřeno. Radim otevřel.
Na prahu stála mladá žena, mohlo jí být kolem pětadvaceti. V jedné ruce držela diktafon, v druhé poznámkový blok. Její pohled byl bystrý a odhodlaný.
„Dobrý den, jmenuji se Klára Benešová, jsem novinářka,“ představila se. Hlas měla energický, ale ne vtíravý; zněl přesvědčivě.
Radim se zamračil.
„Lidi zajímá, kdo vlastně jste a proč se schováváte v ústraní,“ pokračovala, jako by už bylo rozhodnuto, že rozhovor proběhne.
Několik vteřin si ji mlčky měřil. Neměl nejmenší chuť cokoliv vysvětlovat. Zároveň však tušil, že jen tak neodejde.
„Myslím, že jste si spletla adresu,“ odpověděl neutrálně. „Nemám co vyprávět.“
Začal dveře přivírat, ale Klára pohotově vsunula nohu do mezery.
„Počkejte,“ řekla pevně. „Jste Radim Kovářský, bývalý hasič, že?“
Zhluboka si povzdechl.
„Chci si jen krátce promluvit. Opravdu vám nezaberu moc času,“ dodala smířlivěji.
Neodpověděl, ale ani dveře úplně nezavřel. Pohledem sklouzl k jejím rukám – diktafon, blok, pero připravené zapisovat každé slovo. To se mu nelíbilo.
„Nezajímá mě, kdo jste,“ odsekl tvrdě. „Odejděte.“
Klára však neustoupila. V jejím výrazu bylo patrné, že před sebou vidí příběh, který stojí za to vyprávět. Dívala se na něj se zvláštní směsicí respektu a odhodlání.
„Radime, vím, že vás propustili neprávem. A taky vím, že jste tehdy zachránil dítě. To není maličkost. Lidé by měli znát pravdu.“
Ta slova ho zasáhla jako prudký náraz. Ruka, kterou svíral kliku, znehybněla.
„Kdo vám to řekl?“ zeptal se pomalu a otočil se k ní čelem.
Její úsměv zmizel, hlas zvážněl.
„Mluvila jsem s vašimi bývalými kolegy. O vás se mezi nimi hodně mluví… Jste hrdina, Radime, ale skoro nikdo o tom neví.“