Tereza Švecová stála u sporáku a pomalu míchala omáčku, když to Stanislav Vaněk vyslovil. Nezvýšil hlas, nevybuchl v návalu emocí. Prostě to pronesl klidně, s pohledem upřeným někam k lednici.
„Už tě nemiluju.“
Neotočila se hned. Vařečka zůstala nehybně viset nad hrncem. Po několika vteřinách ji opatrně odložila, utřela si dlaně do utěrky a teprve potom se na něj podívala. Stál v průchodu mezi kuchyní a chodbou, paže podél těla, jako kluk před ředitelnou. Bylo na něm vidět napětí – čekal výbuch, slzy, scénu, možná létající talíře.
„Dobře,“ odpověděla klidně.
Zamrkal. Výraz v jeho tváři se pomalu měnil – z připravené obrany na čiré nepochopení.
Tereza ho beze slova minula, zamířila do ložnice a otevřela skříň. Vytáhla jeho cestovní tašku. Tu modrou, kterou si pořídili před svou první společnou dovolenou. Začala do ní systematicky skládat jeho věci – košile, kalhoty, spodní prádlo. Pohybovala se přesně, téměř strojově. Stanislav stál ve dveřích a mlčky sledoval, jak se jeho dosavadní život postupně vejde do jednoho zavazadla.
„Co to děláš?“ zeptal se nakonec.
„To, co je logické. Přestal jsi mě milovat. Nemá smysl, abys tu zůstával.“
Nadechl se, jako by chtěl protestovat, ale ona už zapínala zip. Tašku postavila ke vstupním dveřím a otevřela je dokořán. Venku drobně pršelo. Poprvé za dvanáct let se ho nezeptala, jestli má s sebou deštník.
„Počkej… nemyslel jsem, že to vezmeš takhle.“
„A jak sis to představoval?“ podívala se mu přímo do očí. „Že tě budu přemlouvat? Prosit? Držet se tě za každou cenu? Dvanáct let, Stando. Dvanáct let jsem se přizpůsobovala tvému režimu, tvým chutím, tvým náladám. Máš právo přestat milovat. Já mám právo tě nechat jít.“
Bez dalšího slova popadl tašku a odešel. Dveře za ním zaklaply tiše, téměř neslyšně.
První tři dny chodila Tereza po bytě a nevěděla, co si počít s tichem. Otevřela lednici – jeho oblíbený jogurt, salám, který sama nemohla ani cítit, a plísňový sýr, z jehož zápachu se jí vždycky zvedal žaludek.
Vzala velký pytel a všechno vyhodila.
Pak ze spíže vytáhla šicí stroj, který dostala od maminky k dvacátým narozeninám. Stanislav jejímu šití posměšně říkal „amatérské pokusy“ a šaty označoval za „hadry tak na chalupu“.
Zapnula stroj. Zavibroval a rozběhl se s důvěrně známým zvukem, jako starý přítel, který se vrací.
Sousedka Lenka Řezníková ji požádala, aby jí zúžila jednoduché modré šaty, které na ní visely jako pytel. Tereza souhlasila – potřebovala zaměstnat ruce i mysl. Když si Lenka upravený model oblékla a postavila se před zrcadlo, překvapeně vydechla.
„Proboha… vždyť v tom nevypadám jako beztvarý balík. Připadám si jako ženská.“
Během týdne zazvonily u dveří další dvě sousedky. Pak přišla i Lenčina kamarádka. Tereza šila dlouho do noci a poprvé po letech necítila vyčerpání. Cítila se znovu živá.