Živá. To slovo jí znělo v hlavě ještě dlouho.
Na matriku dorazili ve stejný den. Stanislav Vaněk postával v chodbě a když ji spatřil, zůstal stát jako přimražený. Působil sešle – zmačkaná bunda, několikadenní strniště, pod očima tmavé kruhy.
„Terezo, můžeme si promluvit?“ vyhrkl.
„O čem přesně?“ odpověděla klidně.
„Udělal jsem chybu. Víš to? Samotnému mi není dobře. Doma je chaos, jím jen hotová jídla z krabiček. Vrať se. Zkusíme to znovu.“
Podívala se mu přímo do tváře. Dřív v ní hledala jistotu a oporu. Teď před sebou viděla člověka, který si neumí ani uvařit obyčejnou polévku.
„Zvykla jsem si na vlastní prostor,“ řekla tiše. „A vařit se můžeš naučit. Inteligence ti přece nechybí.“
Natáhl ruku, jako by ji chtěl chytit za prsty. Uhnula.
„Terezo, to nemyslíš vážně. Tolik let spolu, byt máme společný, všechno bylo naše…“
„Ne,“ přerušila ho. „Nic nebylo naše. Byl to tvůj svět, ve kterém jsem hrála roli hospodyně. Teď mám svůj.“
Z kanceláře zaznělo jeho jméno. Stanislav se ještě několikrát ohlédl, než zmizel za dveřmi. Tereza za ním pohledem nešla.
O měsíc později podepsala nájem na malý ateliér v oprýskaném činžáku. Místnost byla sotva větší než obývák, ale měla obrovská okna, jimiž proudilo světlo po celý den. Postavila tam šicí stroj, figurínu a jednoduchý stůl. Když poprvé otočila klíčem v zámku, měla pocit, že si odemyká nový život.
Lenka Řezníková ji pak téměř násilím odtáhla na městskou přehlídku rukodělných výrobků.
„Lidi musí vidět, co dokážeš. Přestaň se schovávat a začni žít, Terezo!“ naléhala.
Akce se konala ve starém kulturním domě. Tereza si připravila nenápadný stánek – tři šaty na ramínkách, pár fotografií proměn. První hodiny kolem ní proudili návštěvníci bez zájmu. Pak se zastavila starší paní, pohladila látku a nadzvedla lem.
„Střih jste dělala sama?“ zeptala se.
„Ano.“
„Ukažte mi šev.“
Tereza obrátila šaty naruby. Dáma si dlouze prohlížela stehy a nakonec uznale pokývla. „Pevná ruka. Takovou dnes člověk sotva najde.“
Ke konci dne už se u jejího stolku tvořila fronta. Mladá maminka si objednala slavnostní šaty pro dceru, další si zapisovali telefonní číslo.
A pak přišel muž kolem pětačtyřiceti, v tvídovém saku, s upraveným plnovousem a bystrýma očima. Vzal jeden model do rukou, zkoumal švy, přejel prsty po záševcích a podržel látku proti světlu.
„Tohle neděláte pro peníze,“ poznamenal. „Je v tom srdce.“
Nevěděla, co odpovědět.
„Kryštof Procházka,“ představil se. „Vedu obchod s vintage módou Včerejší den. Hledám někoho, kdo rozumí materiálu, ne jen šije podle šablony. Mám dílnu, která půl roku zeje prázdnotou. Zákaznice chtějí originály. Nezkusíme spolupracovat?“
Podal jí vizitku z pevného papíru. Na zadní straně bylo rukou připsáno: Každý kousek má svůj příběh.
„Rozmyslím si to,“ odpověděla.
„Jen to příliš neodkládejte,“ usmál se.
Večer jí na telefonu blikla zpráva od Stanislava:
„Všechno jsem si promyslel. Chci se vrátit. Dejme tomu ještě šanci. Vždyť přece víš, že tolik let se nedá jen tak zahodit…“
Displej zhasl a Tereza zůstala sedět v tichu, s vizitkou sevřenou mezi prsty.