Seděla ve svém ateliéru, kde byl ve vzduchu cítit olej ze šicího stroje a lehce přepálený kov. Mezi prsty pomalu otáčela vizitku, jako by z její struktury chtěla vyčíst odpověď. V hlavě jí náhle vytanula vzpomínka na okamžik před rokem, kdy se Stanislav Vaněk jejím návrhům vysmál.
„Proč se pořád patláš s hadry? Jako bys měla skutečný salon. Vždyť je to jen hraní si,“ utrousil tehdy s pobaveným úšklebkem.
Znovu pohlédla na jeho zprávu. Několik vteřin ji nechala svítit na displeji, pak ji bez zaváhání smazala. Žádné další úvahy. Sáhla po telefonu a vytočila číslo z pevné kartičky.
„Kryštofe Procházko? Tady Tereza Švecová. Přijímám vaši nabídku.“
Na druhé straně se rozhostilo krátké ticho, asi tři údery srdce. Potom zazněl tlumený, radostný smích.
„Věděl jsem, že se ozvete. Zítra vám ukážu dílnu. Uvidíte, že se vám bude líbit.“
Když hovor ukončila, přistoupila k oknu. Město pod ní pulsovalo světly, z ulice doléhal smích i zabouchnutí dveří auta. Uvědomila si, že poprvé za dvanáct let necítí strach z toho, co přinese ráno.
O šest měsíců později se dílna v patře obchodu „Včerejší den“ proměnila v místo, kam se klientky objednávaly týdny dopředu. Tereza navrhovala a šila šaty, které ženy nosily roky a s pýchou je předávaly dál svým dcerám. Kryštof jí do práce nemluvil. Jen občas vstoupil tiše dovnitř, položil na stůl hrnek kávy a beze slova zase zmizel.
Jednoho podvečera, když poslední zákaznice zavřela dveře, zůstal stát na prahu.
„Terezo, mám trochu nezvyklou prosbu. Nešla byste se mnou na večeři? Nemluvím o pracovním setkání. Jen tak.“
Zvedla oči od rozkresleného střihu. Ruce měl zastrčené v kapsách a poprvé působil rozpačitě.
„Dobře,“ přikývla. „Ale žádná restaurace. Uvařím já. Přijďte ke mně.“
Přelétlo mu očima něco měkkého, téměř dojatého, a mlčky souhlasil.
Cestou domů však na rohu své ulice spatřila Stanislava. Postával u stánku s květinami, košili měl pomačkanou a bezradně přejížděl pohledem po kyticích. Jakmile ji zahlédl, vykročil k ní.
„Terezo, počkej. Chtěl jsem za tebou zajít a mluvit normálně.“
„To není nutné.“
„Změnil jsem se! Vařím, uklízím, zvládám všechno sám. Došlo mi, že tě potřebuju. Začněme znovu, napravím to, slibuju.“
Dívala se na něj a najednou jasně viděla, co dřív přehlížela. Nebyl jiný. Jen mu chyběl někdo, kdo by se o něj staral. Nechtěl ji zpátky — chtěl zpět pohodlí.
„Stanislave, uniká ti podstata. Ty jsi mě tehdy nepřestal milovat. Ty jsi mě nikdy nemiloval. Miloval jsi to, co jsem pro tebe dělala. A já přestala mít ráda sama sebe, když jsem s tebou žila. Teprve teď se k sobě vracím.“
Obešla ho a pokračovala dál. Volal za ní, ale neotočila se.
Následující večer přišel Kryštof s lahví červeného suchého vína a kyticí prostých polních květů.