Kryštof Procházka dorazil přesně, jak slíbil. V ruce držel láhev kvalitního červeného vína a svazek lučních květin – obyčejných, barevných, nespoutaných žádnou okázalostí. Právě ta prostota Terezu zahřála víc než jakákoli drahá kytice.
Pozvala ho dál a pustila se do servírování večeře. Připravila si to, co měla sama nejraději – rybu pečenou s bylinkami, grilovanou zeleninu a ještě teplý domácí chléb s křupavou kůrkou. Nebylo to nic přehnaného, ale všechno vonělo po péči a klidu.
Zpočátku mezi nimi panovalo ticho, ne však nepříjemné. Občas si vyměnili pár vět o práci, o zákaznicích, které byly čím dál odvážnější ve svých přáních, o nových látkách, jež nedávno objevila. Rozhovor plynul lehce, bez nucených pauz.
Po chvíli Kryštof položil příbor na talíř a zadíval se na ni s nečekanou vážností.
„Víte, co na vás obdivuju?“ zeptal se tiše.
Tereza k němu zvedla oči. „Co například?“
„Nepotřebujete si nic dokazovat. Ani světu, ani sobě. Prostě jste. A je to znát. V každém stehu, v každém modelu, který projde vašima rukama.“
Na okamžik zůstala bez odpovědi. Taková slova nebyla zvyklá slýchat.
„Šiju jen to, co umím,“ namítla nakonec, skoro obranně.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Vy tvoříte podle toho, co cítíte. A to je rozdíl. Spoustu lidí žene jen zisk. U vás má každá věc duši.“
Nalil jí víno a při tom se lehce dotkl její ruky. Nebylo v tom naléhání ani očekávání. Spíš tiché ujištění, že stojí vedle ní – bez podmínek a bez tlaku.
Tereza sevřela skleničku a v tom prostém gestu si náhle uvědomila něco zásadního. Strach, který ji roky svazoval, zmizel. Už se nebála být sama sebou. Nebála se začít znovu. Dokonce ani otevřít své srdce někomu, kdo v ní neviděl službu či roli, ale skutečného člověka.
Poprvé po dlouhé době měla pocit, že neplní cizí očekávání, ale kráčí vlastní cestou. Že její život není kompromisem ani přizpůsobením. Patřil jí.
A to vědomí bylo víc než dost.