Dodnes si vybavuji ten sychravý listopadový podvečer, kdy mě Radek Tkadlec poprvé vzal představit své matce, Gabriele Tesařové.
Starý panelový dům na okraji města byl nasáklý vůní čerstvých buchet a cigaretového kouře. Otevřela nám v sepraném županu, ale s držením těla, jako by vítala delegaci na hradě.
„Klárko, konečně! Já už tě vyhlížela jako vlastní dítě!“ zvolala a objala mě dřív, než jsem stačila pozdravit.
Do rukou mi vtiskla sklenici domácí adžiky „od Ivany Vaněkové“ a usadila mě ke stolu, který se prohýbal pod mísami bramborového salátu a sleďů v majonéze. Byla jsem mladá a důvěřivá, tohle přijetí mě dojalo. Netušila jsem, že její péče je spíš betonová směs, kterou se chystá zalít každý kout mého života.
O pár měsíců později zazvonil v sedm ráno zvonek tak prudce, až mi srdce vyskočilo do krku. Za dveřmi se ozvalo známé volání:
„Klárko, otevři!“
Rychle jsem na sebe hodila župan a podívala se kukátkem. Gabriela Tesařová. Špinavá péřovka, u nohou tašky a v ruce třílitrová sklenice nakládaných okurek.
„To jste ještě spali?“ pronesla dotčeně, zatímco si zouvala boty. „Dobré ráno, zlatíčka!“
Přivezla domácí tvaroh. A Radkovi košili, protože mu prý sotva drží knoflík. „Beze mě je úplně ztracený, chudák,“ dodala.
Radek vyšel z ložnice rozespalý, promnul si oči. Pracoval v autosalonu, měl náročné směny a spánku moc nedal.
„Mami? Ty jsi přijela… jak?“ zeptal se překvapeně.
„Taxíkem snad?“ odfrkla si. „Ivana Vaněková mě hodila svým Chevroletem, jela do polikliniky. Aspoň jsme ušetřili. Vy se chystejte, já se o všechno postarám. V lednici máte zase prázdno, Kláro. Vy snad žijete o těstovinách?“
Stála jsem stranou a sledovala, jak bez váhání přeskládává moje koření a uvolňuje police pro své zavařeniny. Náš dvoupokojový byt o dvaašedesáti metrech, který jsme s Radkem zařizovali s láskou, pro ni představoval jen další území, které je třeba obsadit.
Zpočátku jsem si namlouvala, že jde o náhodné návštěvy. Jenže každou sobotu zazvonil domovní telefon.
„Klárko, otevři! Nesla jsem koláče se zelím!“
Nebo jindy: „Vezla jsem vám maso! A taky mám něco pro vnučku.“