Napětí ve mně prasklo.
„Gabrielo Tesařová! To je můj pracovní počítač. Okamžitě od něj pryč!“
Vytrhla jsem notebook z jejích rukou. Zůstala stát s výrazem dotčené světice.
„Proboha, snad tam nemáš státní tajemství,“ rozhodila rukama. „Je to jenom počítač…“
Z gauče se ozvalo pohrdavé odfrknutí Anety Navrátilové.
Když tchyně večer odjela a Aneta přespávala u kamarádky, už jsem to v sobě neudržela.
„Radku Tkadleci! Otevřela mi pracovní notebook! A přivedla sem Anetu bez domluvy! Chová se tu, jako by jí to tu patřilo!“
Seděl shrbený, oči zapíchnuté do podlahy.
„Nemyslela to zle,“ zamumlal. „Aneta neměla kam jít. A ten notebook… byla jen zvědavá. O nic přece nejde.“
„O nic?“ vybuchla jsem. „Je to narušování soukromí! A děje se to pořád! A ty jen přihlížíš!“
„Snaží se pomoct!“ zvýšil hlas. „Sofie Mareková ji má ráda. Chodí s ní ven. Tobě to přece ulehčuje práci, ne?“
„Ulehčuje?“ skoro jsem se rozesmála. „Včera označila Sofii za nepořádnou. Teď se bojí si vytáhnout hračky! To není péče, to je manipulace.“
Radek zmlkl. Věděla jsem, že je zvyklý ustupovat. Ale tentokrát to bolelo jinak. Jako zrada.
V sobotu jsem se vrátila z nákupu. V předsíni stála Gabriela Tesařová. V ruce držela moje náhradní klíče. Ty, které jsem měla schované mezi prádlem.
„Klárko,“ usmála se sladce a otočila se na syna, „Radku, opravíme tu poličku v koupelně. A já přesadím fíkus, chudák chřadne.“
Položila jsem tašky na zem.
„Paní Tesařová. Prosím, vraťte mi klíče. Moje klíče.“
Dělala, že neslyší, a přehrabovala se v pytli se zeminou.
„Copak říkáš, Klárko?“
„Klíče. Od. Mého. Bytu.“
Radek ztuhl. Aneta na gauči hlučně křupla chips.
Gabriela se otočila s naučeným úsměvem. „Snad mě nepodezíráš? Nejsem zloděj. Mám je pro případ nouze. Jsem matka. Mám právo mít obavy.“
„Ve svém bytě ano. Tady ne. Tohle je můj domov. Moje rodina. A moje pravidla. Dejte mi klíče a připravte se k odchodu.“
Zbledla a podívala se na syna. Mlčel.
„Mami,“ řekl tiše Radek, „vrať Kláře klíče. A jeď domů. Prosím.“
„Cože?!“ vyjekla a prudce se nadechla k další ostré větě.