„Kvůli tobě jsi proti mně poštvala vlastního syna?! Já jsem jeho matka! Mám právo!“ křičela Gabriela Tesařová a hlas se jí třásl vztekem.
Udělala jsem krok blíž. „Ve svém domě si právo uplatňuj. Tady ale žádné nemáš. Aneto, vstávej.“
Svazek klíčů přistál na podlaze. Kov o dlažbu zazvonil ostře, skoro jako úder kladívka při vynášení rozsudku.
„Výborně, Radku Tkadleci,“ zasyčela jedovatě. „Manželku sis uhájil. Matku jsi zapřel. Tleskám.“
Popadla květináč s fíkusem, druhou rukou postrčila Anetu Navrátilovou ke dveřím. Zabouchly tak prudce, až se zachvěla skla v oknech.
Sebrala jsem klíče ze země. Byly ještě zahřáté od její dlaně. Prsty se mi třásly.
„Radku…“
Otočil se ke mně. V očích měl stud a něco, co jsem u něj dlouho neviděla – skutečné procitnutí.
„Promiň. Bral jsem to jako normu. Myslel jsem, že takhle vypadá starost… že přehnaná péče je láska. Nedocházelo mi, co to s tebou dělá.“
Objal mě pevně, jinak než dřív. Ne jako syn, který hledá souhlas, ale jako muž stojící po boku své ženy. Rozplakala jsem se – únavou i úlevou.
Pak přišlo ticho. Opravdové. Bez cizích kroků, bez výčitek, bez náhradních klíčů v cizí kabelce. Seděli jsme na zemi, zatímco Sofie Mareková stavěla věž z kostek. Radek objednal pizzu.
„Už mám dost boršče,“ pousmál se.
Gabriela Tesařová se tři dny neozvala. Čtvrtý přišla hlasová zpráva: omluvy, řeči o stáří, o samotě… a že upekla koláč pro Sofii.
Radek jí zavolal zpátky. „Díky, mami. Dneska to nejde. Příště se předem ozvi, ano?“
„Já už stojím dole před domem…“
„Tak ho nech u recepce. Děkuju. Ahoj.“
Kukátkem jsme sledovali, jak tam chvíli stojí s krabicí v rukou, shrbená. Nakonec odešla.
Za pár týdnů se leccos změnilo. Teď volá předem. Někdy zaklepe – a někdy otevřeme. Koláč má vážně dobrý. Klíče už ale nemá.
Radek s ní dokonce jednou zašel k terapeutovi. Můj jasný požadavek. Mluvila o strachu ze samoty, o tom, že ztrácí smysl. Navrhli jsme jí zahrádkářský spolek. Zatím váhá.
Hlavní je, že klid drží.
Hranice jsou jako imunita – jakmile polevíš, všechno se vrátí.
A já jsem se rozhodla být paní svého domova. A především svého života.