Lenka Tkadlecová stála před zrcadlem v ložnici a uhlazovala si smaragdové šaty s odhalenými rameny. Jemná látka jí přiléhala k postavě nenápadně, přesto působila elegantně. Radovan Pospíšil už měl sako zapnuté, zápasil s uzlem kravaty a podrážděně pokukoval po hodinkách.
„Lenko, už půjdeme? Zase přijdeme pozdě a maminka nesnáší, když se nedodržuje čas,“ utrousil a nervózně si srovnal límec.
Lenka dopnula manžetu a beze slov přikývla. Růžena Janečeková dnes slavila sedmdesátiny. Bylo jasné, že to nebude snadný večer – tchyně si k ní nikdy nenašla cestu, zvlášť od chvíle, kdy zjistila, že Lenka vyrostla v zapadlé vesnici.
„Hlavně se nenech vyprovokovat,“ dodal Radovan tiše a lehce jí položil ruku na rameno. „Dnes je její den.“
Vzala psaníčko a zamířila ke dveřím. Jeho slova zněla jako obehraná deska: mlč, neodporuj, mysli na rodinu. Jenže Růžena ji za skutečnou součást rodiny nikdy nepovažovala.
Sál je přivítal oslnivým světlem a směsicí hlasů. Dlouhá tabule přetékala předkrmy, saláty i vínem. Růžena Janečeková seděla v čele v rudých šatech a s panovnickým výrazem přijímala gratulace.