Na krku i zápěstích se jí třpytily masivní zlaté šperky a s výrazem královny přijímala další a další přání.
„A támhle přichází můj syn s manželkou!“ zvolala okázale. „Radovane, posaď se ke mně. A Lenka ať si sedne… třeba tamhle dozadu,“ mávla rukou k odlehlému konci stolu, kde seděli lidé, které Lenka sotva znala.
Radovan se nadechl, jako by chtěl protestovat, ale Lenka ho předběhla. Beze slova zamířila na určené místo. Po její levici seděla starší dáma Gabriela Kratochvílová, po pravici mladý pár – Matěj Martinec s manželkou Karolínou Zemanovou.
„Máte překrásné šaty,“ usmála se Karolína upřímně. „Opravdu vám sluší.“
„Děkuji vám,“ odpověděla Lenka klidně a lehce se pousmála.
Oslava se postupně rozproudila. Cinkaly skleničky, stůl šuměl hovorem a Růžena Janečeková se pustila do vyprávění historek ze své lékařské praxe. Každou větu si vychutnávala a očividně si užívala, že je středem pozornosti.
„Víte vůbec, přátelé, že moje snacha pochází z úplné samoty?“ prohlásila náhle zvýšeným hlasem. „Z místa, kde mají krávy větší cenu než lidé.“
Hovor kolem stolu ztichl. Lenka sklopila pohled k příboru a zachovala si nevzrušený výraz.
„Ale i na venkově vyrůstají výjimeční lidé,“ ozvala se nesměle Karolína.
Růžena se pousmála. „Jedna věc je narodit se někde…“