„…a něco jiného je tam zůstat napořád,“ dořekla Růžena Janečeková s jízlivým úsměvem. „Takové návyky z venkova se člověka drží jako klíště.“
Čím déle mluvila, tím víc se sama rozněcovala. Každá další poznámka byla ostřejší než předchozí – narážky na dojení slepic, na věčné rýpání se v hlíně na zahradě. Radovan Pospíšil rudl až za ušima a tiše matku napomínal, ona ho však odbyla mávnutím ruky.
Když číšníci přinesli pečené kuře se zeleninou, Růžena popadla stehno, okázale ho ohlodala a kost s teatrálním gestem pohodila na talíř Lenky Tkadlecové.
„Tak jez, na to jsi zvyklá! U vás na samotě jste přece chroupali i horší věci!“ procedila tak hlasitě, aby to slyšel celý sál.
Mastná kost dopadla mezi zeleninu s odporným mlasknutím. Hosté oněměli, obsluha zůstala stát přimražená u zdi.
Lenka si beze spěchu otřela prsty ubrouskem, vstala a klidným, pevným hlasem pronesla: „Jídlo z venkova je alespoň poctivé, Růženo Janečeková. Na rozdíl od téhle vaší okázalé komedie.“
Vzala kabelku a rozhodným krokem zamířila ke dveřím. „Promluvíme si doma, až skončíš s tímhle představením,“ řekla Radovanovi a bez dalšího ohlédnutí odešla.
Dveře za ní zapadly tiše, ale s konečnou platností.
V místnosti se rozprostřelo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Hosté uhýbali pohledem do talířů a někdo začal nejistě sbírat své věci.