Oslava se rozpadla během několika vteřin. Lidé si rozpačitě brali kabáty a šeptem se loučili, jako by chtěli co nejrychleji zmizet z místa, kde ještě před chvílí panovala slavnostní nálada.
Později, když byli doma sami, Radovan Pospíšil konečně prolomil ticho. Seděl u stolu, ruce sepjaté, a vyhýbal se jejímu pohledu. „Stydím se,“ přiznal tiše. „Za to, že jsem celé ty roky dovolil mámě, aby tě shazovala. A že jsem po tobě pokaždé chtěl, abys to vydržela.“
Lenka Tkadlecová ho vyslechla bez přerušení. Její klid už nebyl křehký – byl pevný a neústupný. „Trpělivost má své hranice,“ odpověděla vyrovnaně. „Odteď je respekt podmínkou. Bez něj to nepůjde.“
Telefonáty Růženy Janečekové, plné výčitek i výmluv, už s ní neotřásly. Lenka se naučila říkat jasné ne a stát si za ním.
Po několika týdnech tchyně přišla osobně. Se sevřenými rty procedila: „Asi jsem to přehnala. S tou kostí… to bylo navíc. Omlouvám se.“
„Ne asi, ale určitě,“ odvětila Lenka pevně. „A nešlo jen o tu kost. Byly to všechny ty roky.“
Růžena těžce přikývla. „Dobře. Mrzí mě to.“
Od té doby měly rodinné schůzky jiný tón. Neshody se řešily rozhovorem, ne urážkami. Lenka pochopila zásadní věc: důstojnost vám nikdo nevezme, pokud ji sami nevydáte. A ona už ji nikdy nikomu předat nehodlala.