„Podepiš to hned, nemám čas se s tebou dohadovat!“ vyštěkla Irena Kovářová a bez ohledu na prostřený stůl hodila několik listů papíru doprostřed snídaně.
Natálie Mlynářová pomalu odsunula hrnek s čajem, jako by tím chtěla získat pár vteřin navíc. Přelétla pohledem dokumenty s úředními razítky a pak vzhlédla ke tchyni, která nad ní stála strnule a přísně, téměř jako velitel před nastoupenou jednotkou.
„Co je tohle?“ zeptala se klidně, přestože už tušila odpověď.
„Plná moc k nakládání s bytem tvé babičky,“ odpověděla Irena Kovářová rázně. „Víš sama, že už jí to nemyslí jako dřív. Někdo rozumný musí převzít dohled.“
Natálii projel mrazivý pocit. Byt v centru města byl poslední věcí, která jí zůstala po rodičích. Ti zahynuli při autonehodě před pěti lety a od té doby byla babička jejím jediným skutečným zázemím. A teď si na něj dělala nárok žena, která s tím neměla nic společného.
„Babičce je dvaasedmdesát a je naprosto při smyslech,“ pronesla pevně. „Své záležitosti zvládá bez cizí pomoci.“
„Prosím tě!“ odfrkla si tchyně pohrdavě. „Včera mi volala a spletla si mě s někým jiným. Tvrdila, že jí dlužím za nějaké záclony. To je přece jasný důkaz, že už se ztrácí!“
„Ty záclony jste si od ní skutečně půjčila na chatu minulý měsíc,“ připomněla Natálie tiše.
Irena Kovářová zrudla, ale vzápětí nasadila chladný výraz. „To teď není podstatné. Důležité je, že ten byt potřebuje dohled. Jako nejstarší člen rodiny mám povinnost převzít odpovědnost.“
„Nejstarší člen jaké rodiny?“ Natálie vstala od stolu. „Vy s mou babičkou nejste nijak příbuzná.“
„Jsem matka tvého manžela!“ zvýšila hlas tchyně. „A to ze mě dělá hlavu rodiny. Takže žádné řeči a podepisuj.“
Z ložnice se v tu chvíli vybelhal Roman Janeček, ještě rozespalý, a zamířil ke kuchyni. „Co se tu děje takhle po ránu?“ zamumlal a otevřel lednici.
„Romane, vysvětli své ženě, že má poslouchat starší!“ obrátila se k němu okamžitě Irena Kovářová. „Odmítá podepsat plnou moc!“
Roman letmo pohlédl na papíry a pak uhnul očima. „Mami, neměli bychom to nechat na Natálii? Je to její babička.“
„Právě že nenechat!“ vybuchla tchyně. „Až se té staré paní úplně zatmí v hlavě, nějaký podvodník jí ten byt vezme! Já vám chci pomoct a vy si toho nevážíte!“
Natálie si mezitím vzala dokumenty a začala je pozorně pročítat. S každým dalším odstavcem jí stoupal tlak. Nešlo jen o běžné zastupování — text dával držiteli plnou pravomoc s bytem nakládat, včetně jeho prodeje.
„Vy chcete byt prodat?“ zvedla oči.
„Kdo mluví o prodeji?“ zatvářila se Irena Kovářová dotčeně. „To je jen pojistka, kdyby bylo potřeba zaplatit léčbu nebo něco jiného.“
„Jakou léčbu? Babička je zdravá.“
„Dnes možná. Zítra může být všechno jinak. V jejím věku se člověk nemůže ničemu divit.“
Natálie bez dalšího slova přeložila listy napůl a roztrhla je. Útržky dopadly na ubrus mezi talíře.
„Nic podepisovat nebudu,“ řekla rozhodně. „A k babičce vás bez mého vědomí nepustím.“
„Co si to dovoluješ?“ zbledla vztekem tchyně. „Romane, slyšíš ji?“
Roman přešlapoval a zjevně hledal cestu, jak z místnosti zmizet. „Mami, můžeme to probrat večer? Musím do práce.“
„Nikdo nikam nepůjde, dokud si to nevyjasníme!“ postavila se mu do cesty Irena Kovářová. „Nebo snad stojíš na její straně?“
„Nestojím na žádné,“ zamumlal Roman. „Jen nechci dělat scénu kvůli takové věci.“
„Takové věci?“ zchladl její hlas. „Snažím se ochránit majetek rodiny a ty to zlehčuješ?“
Natálie na manžela pohlédla s hořkostí. Jako vždy se snažil balancovat mezi nimi dvěma, aby se nikoho nedotkl — a tím nepodpořil nikoho.
„Ireno Kovářová,“ oslovila tchyni klidně, „byt mé babičky nepatří vaší rodině. Je to dědictví po mých rodičích a babička ho drží pro mě.“
„Aha!“ pousmála se tchyně vítězoslavně. „Takže už si děláš plány? Nemůžeš se dočkat, až stará paní odejde?“
Ta slova zasáhla Natálii jako rána. V očích ji pálily slzy, ale hlas se jí nezlomil.
„Jak můžete něco takového vůbec vyslovit? Babičku miluji.“
„Všichni to říkají,“ mávla rukou Irena Kovářová a posadila se zpět ke stolu. „A pak je odloží do domova důchodců. Právě proto chci mít všechno pod kontrolou, aby se jí nic nestalo.“
„Chcete mít pod kontrolou cizí majetek,“ vyhrkla Natálie. „Myslíte, že nevím o vašich dluzích? O půjčkách na rekonstrukci chaty?“
Tchyně prudce vyskočila, až převrhla šálek s nedopitým čajem.
„Odkud to máš?“ vyštěkla. „Romane! Ty jsi jí to řekl?“
„Nic jsem jí neříkal!“ bránil se Roman a zvedl ruce v obranném gestu, zatímco v kuchyni zhoustlo ticho tak, že by se dalo krájet.