Roman zůstal stát mezi oběma ženami, ruce stále napůl zvednuté, jako by tím mohl zastavit lavinu, která se právě utrhla.
„Uklidněte se,“ vydechl bezradně.
„Řekla mi to Marcela Malýová odvedle,“ odpověděla Natálie klidněji, než se cítila. „Má o vás strach. Tvrdí, že jste si napůjčovala už kde se dalo.“
„Ta ženská nemá co dělat, jen roznášet drby!“ procedila Irena Kovářová mezi zuby. „Ať si hledí svého!“
„Takže to není pravda?“ nenechala se Natálie odbýt. „Nemáte dluhy? A nechcete je splatit tím, že prodáte byt mojí babičky?“
Tchyně ji chvíli probodávala nenávistným pohledem, pak se prudce otočila k synovi. „Romane, rozhodni se. Buď podepíše ty papíry, nebo ať si sbalí věci a zmizí z našeho bytu!“
„Mami… vždyť to ani není náš byt,“ připomněl tiše Roman. „Jsme tady v nájmu.“
„Právě proto!“ chytila se toho Irena okamžitě. „Kdybychom měli peníze, už dávno máme vlastní střechu nad hlavou. Ale místo toho přešlapujeme po cizích bytech, protože tvoje žena drží peníze zuby nehty!“
Natálii přepadl smích, který zněl spíš jako vzlyk. „Já že jsem lakomá? Já, která dávám výplatu do společné kasy? Platím polovinu nájmu, nakupuju jídlo, oblečení… A co děláte vy? Jen natahujete ruku po synových penězích.“
„Celý život jsem pro něj dřela!“ ohradila se Irena. „Vychovala jsem ho, obětovala jsem mu všechno. Mám snad nárok na trochu podpory, ne?“
„Je vám padesát osm, ne osmdesát,“ odsekla Natálie. „Nejde o stáří, ale o to, že se vám nechce pracovat.“
„Romane!“ chytila se Irena dramaticky za hruď. „To si necháš líbit?“
Roman těkal pohledem z jedné na druhou, jako by čekal, že mu někdo napoví správnou odpověď. „Prosím vás… uklidněme se. Mami, běž domů, odpočiň si. Natálie a já si o tom promluvíme.“
„Promluvíte?“ zopakovala Irena ledově. „Tady není o čem mluvit. Buď udělá, co říkám, nebo ať si najde jiného hlupáka! Já ti seženu pořádnou dívku, z dobré rodiny, s vlastním bytem!“
Dveře za ní vzápětí hlasitě práskly.
V bytě zůstalo dusivé ticho.
„Věděl jsi to?“ prolomila ho po chvíli Natálie. „Věděl jsi, proč přišla?“
Roman sklopil oči. „Volala mi včera. Zmiňovala nějaké dokumenty… ale netušil jsem, že to vezme takhle.“
„Netušil? Nebo jsi to radši nechtěl řešit?“
„Co ode mě čekáš? Je to moje máma.“
„A já jsem tvoje žena,“ odpověděla tiše, ale pevně.
Roman si povzdechl. „Má potíže. Ty dluhy jsou skutečné. Myslela, že jí důchod vystačí, jenže všechno zdražilo…“
„Tak ji napadlo obrat moji babičku?“
„Nikdo nikoho nechce obrat!“ vybuchl. „Jen… uvažovala, že by se byt prodal. Babičce by se koupilo něco menšího a zbytek by pomohl vyřešit situaci.“
Natálie na něj hleděla, jako by ho viděla poprvé. „Takže jsi to věděl. A mlčel jsi.“
„Nesouhlasil jsem!“ bránil se. „Jen jsem se s ní nehádal. Říkala, že si to s tebou vyříká sama.“
„A tys ji nechal přijít a tlačit na mě, abych zradila vlastní babičku?“
„Nepřeháněj. Jde jen o rozumné řešení. Byt je velký, babička je sama…“
„Dost.“ Natálie prudce vstala. „Už chápu. Vy dva jste si usmysleli, že máte právo rozhodovat o cizím majetku. Moje babička je pro vás jen překážka.“
„Tak to není!“
„Ale je. A víš co? Už toho mám plné zuby. Neustálé ponižování od tvé matky, tvoje věčné mlčení… Připadám si tady jako někdo navíc.“
Zamířila do ložnice a vytáhla kufr. Roman ji následoval.
„Co to děláš?“
„Odcházím.“
„Kam?“
„K babičce. K člověku, který si mě váží.“
„To přece nemůžeš brát takhle! Jsme rodina. Kvůli jedné hádce se neutíká.“
„Tohle není hádka. Tohle je chvíle, kdy se ukáže, na čí straně stojíš. A já už znám odpověď.“
„Miluju tě,“ řekl zoufale.
Zastavila se ve dveřích s kufrem v ruce. „Láska nejsou jen slova, Romane. Láska znamená postavit se za toho druhého. A to jsi dneska neudělal.“
„Dej mi šanci to napravit.“
„Jak? Promluvíš si s ní? A za měsíc to bude znovu?“
„Nastavím jí hranice. Opravdu.“
Natálie se smutně usmála. „Je ti dvaatřicet. Pokud ses to dosud nenaučil, sotva se to naučíš teď.“
Vyšla z bytu a nechala ho stát v předsíni.
Když zazvonila u babičky, dveře se otevřely téměř okamžitě. Stařenka si všimla slz i kufru, ale nic nevyčítala – jen ji pevně objala.
„Povídej,“ vybídla ji o chvíli později, když před ni postavila hrnek horkého čaje.
Natálie jí všechno vylíčila – plnou moc, dluhy Ireny Kovářové i Romanovo mlčení.
Babička mlčky přikývla. „Tu Irenu jsem odhadla už dávno,“ začala tiše. „Ona se jen tak nevzdá…“