„…ona se jen tak nevzdá,“ dopověděla babička a unaveně si povzdechla. „Už dobré dva měsíce kolem mě krouží jako sup. Jednou se staví jen tak na kávu, podruhé přinese tašku s nákupem. A minulý týden mi dokonce nabízela, že mi pomůže vyřídit papíry na příspěvek na bydlení. Samozřejmě jsem ji odmítla.“
Natálie zvedla hlavu. „Proč jsi mi o tom nic neřekla?“
„Nechtěla jsem mezi vámi vyvolat další hádky,“ odpověděla klidně stařenka. „Myslela jsem, že si to uhlídám sama. Jenže teď je vidět, že si našla jinou cestu – přes tebe.“
„Neměli bychom s tím bytem opravdu něco podniknout?“ nadhodila Natálie nejistě. „Co když nakonec najde skulinu?“
Babička se pousmála způsobem, který prozrazoval, že má něco v rukávu. „Žádnou skulinu nenajde. Už jsem to zařídila. Před čtrnácti dny jsem byla u notáře.“
„Zařídila? Co přesně?“
„Sepsala jsem darovací smlouvu. Byt je oficiálně přepsaný na tebe, s tím, že tady mohu dožít. Právně je tedy tvůj. A Irena Kovářová si může zkoušet, co chce – nic nezmůže.“
Natálie na ni zůstala hledět v naprostém ohromení. „Ale babi… proč jsi to udělala? Vždyť jsem o nic takového nestála.“
„Právě proto,“ odpověděla jemně. „Ty si nikdy o nic neříkáš. Vidím ale, jak to u nich doma nemáš lehké. Chtěla jsem, abys měla jistotu, že existuje místo, kam se můžeš vrátit. Kousek světa, který ti nikdo nevezme.“
Natálii zalily slzy. „Nevím, jak ti poděkovat.“
„Nepotřebuji poděkování. Chci jen, abys byla spokojená. A s Romanem si to vyřeš podle svého srdce. Pokud tě skutečně miluje, postaví se za tebe. A jestli ne… jsi mladá, život máš před sebou.“
Večer zazvonil telefon. Roman mluvil dlouho a překotně, sliboval, že všechno napraví, že si uvědomil své chyby, že bez ní nemůže být. Natálie ho vyslechla bez přerušení.
„Rozmyslím si to,“ odpověděla nakonec tiše. „Potřebuju čas.“
„Máma se ti chce omluvit,“ dodal rychle.
„Nechce. Jen ji k tomu nutíš.“
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Možná… ale přísahala, že už se do ničeho plést nebude.“
„To říká pokaždé.“
„Co mám udělat, abys mi věřila?“ vyhrkl zoufale.
„Začni žít jako dospělý muž. Ne jen finančně, ale hlavně v hlavě. Rozhoduj se bez jejího svolení. Až mě příště napadne obvinit, zastaneš se mě. Dej mi najevo, že jsem pro tebe přednější než její nálady.“
„To nebude jednoduché…“
„Nikdo netvrdil, že to bude.“
Po skončení hovoru zůstala dlouho sedět u kuchyňského stolu a dívala se do tmy za oknem. Netušila, zda se k manželovi vrátí. Netušila, jestli je schopný skutečné změny. Jedno však věděla jistě – už nikdy nedovolí, aby s ní někdo manipuloval nebo ohrožoval její blízké.
Hned následující ráno jí přišla zpráva od Ireny Kovářové. Dlouhá tiráda plná výčitek: že rozbíjí rodinu, že je sobecká, že kvůli ní Roman trpí. Na konci stálo ultimátum – ať se okamžitě vrátí, jinak synovi najde vhodnější manželku.
Natálie si text přečetla, bez váhání ho smazala a číslo zablokovala.
„Udělala jsi dobře,“ přikývla babička. „Takové lidi je lepší držet dál od těla.“
„A co když si Roman vybere ji?“ zašeptala Natálie.
„Pak pro tebe nebyl ten pravý. Ten, kdo tě miluje, se za tebe postaví, ne se schová za matčinu sukni.“
Uplynul týden. Roman volal každý den, ale Natálie ho vždy požádala, aby na ni netlačil. Potřebovala si ujasnit, zda jejich manželství ještě stojí za záchranu.
Pak přišlo něco nečekaného. Roman se objevil u babiččiných dveří. Sám, bez předchozího ohlášení.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se nejistě na prahu.
Pustila ho dovnitř. Posadili se do obývacího pokoje, zatímco babička jim taktně poskytla soukromí.
„Odstěhoval jsem se od mámy,“ začal bez okolků. „Pronajal jsem si malý byt kousek od práce.“
„Jak to vzala?“
„Špatně. Nazvala mě zrádcem, tvrdila, že mě proklíná a že toho budu litovat. Nic nového.“
„A přesto ses nevrátil?“
„Ne.“ Podíval se jí přímo do očí. „Když jsi odešla, došlo mi, že celý život jednám tak, aby byla spokojená ona. Co koupit, kam jet, koho si vzít… Dokonce i tebe jsem si zpočátku vybíral podle jejího souhlasu. Řekla, že jsi pracovitá a skromná.“
Natálie se pousmála trpce. „To zahřeje u srdce.“
„Ale pak jsem se do tebe zamiloval doopravdy,“ pokračoval naléhavě. „Jen jsem si myslel, že nejdůležitější je klid. Vyhýbal jsem se konfliktům – a přitom jsem ubližoval tobě.“
„Co tedy navrhuješ?“
„Nechci, abys se hned vracela. Co kdybychom začali znovu? Scházeli se, poznávali se bez jejího vlivu.“
Natálie mlčela a zkoumala jeho tvář. Vypadal vyčerpaně, ale odhodlaněji než kdy dřív.
„A dluhy tvé matky?“
„Pomohl jsem jí splatit to nejhorší. Zbytek je na ní. Řekl jsem jí, že dokud si nenajde práci, další peníze nedostane.“
„Souhlasila?“
„Samozřejmě že ne. Označila mě za bezcitného syna. Ale tentokrát ustoupit nehodlám.“
„A pokud se znovu pokusí dostat k babiččinu bytu?“
„Nepokusí. Upozornil jsem ji, že jestli ještě jednou udělá krok tím směrem, obrátím se na policii.“
Natálie na něj překvapeně pohlédla. „Ty bys na vlastní matku zavolal policii?“
„Ano,“ odpověděl pevně. „Musí pochopit, že existují hranice.“