Matka mu zavolala ve středu kolem šesté večer, právě když Miloslav Janeček vyšel z kanceláře a postával na nástupišti, odkud měl každou chvíli odjíždět příměstský vlak.
„Mildo, přijedeš v sobotu?“ ozvalo se ve sluchátku.
Přidržel si mobil mezi ramenem a tváří a druhou rukou lovil v kapse cigarety.
„Mami, tenhle týden to nedám. V práci je toho nad hlavu.“
„Ale slíbil jsi to. Už dva měsíce ses tu neukázal. Táta se po tobě ptá.“
„Fakt nemůžu. Příští víkend, vážně. To už přijedu.“
Na druhé straně se rozhostilo ticho. Dlouhé, nepříjemné. Slyšel jen její dech.
„Dobře,“ řekla nakonec tiše. „Tak tedy příště.“
Zavěsila dřív než on. Miloslav zasunul telefon do kapsy kabátu a zapálil si. Vlak dorazil asi za deset minut. Sedl si k oknu a bez zájmu sledoval, jak za sklem ubíhají prázdné plochy, řady garáží a šedé paneláky. Hlavou se mu honily pracovní úkoly, seznam nákupu, připomínka, že doma došlo mléko. Na matku si v tu chvíli ani nevzpomněl.
V pátek telefon zazvonil znovu. Seděl právě na poradě, a tak hovor odmítl. Ozval se jí až po hodině.
„Nic se neděje,“ řekla. „Jen jsem ti chtěla připomenout sobotu.“
„Mami, vždyť jsem říkal, že nepřijedu.“
„Miloslave, potřebuju s tebou mluvit. A ne jen tak. Je to důležité.“
Znejistěl. Ne kvůli slovům, ale kvůli tónu. Byl podivně vyrovnaný, skoro chladný.
„Tohle není na telefon. Přijeď.“
„Co se děje?“
„Přijeď a řeknu ti to.“
Chtěl se zeptat ještě na něco dalšího, jenže hovor už byl ukončen.
Cesta do Šumperka trvala hodinu a dvacet minut. Seděl bez hnutí a díval se z okna na zahrádkářské kolonie, pásy lesa a osamělé vesnické domky. Říjnové odpoledne bylo šedivé a den se pomalu lámal do večera.
Doma nebyl dva měsíce. Vlastně tři. Naposledy přijel v červenci na otcovy narozeniny. Zdržel se sotva tři hodiny. Dali si pár skleniček, najedli se, a pak se vymluvil na práci a odjel. Otec jen přikývl, aniž by se vyptával. Matka ho doprovodila ke vrátkům a dívala se za ním. Zamával jí z okénka auta.
Od nádraží šel pěšky. Dvacet minut po důvěrně známé cestě kolem nakřivo stojících plotů, kolem zahrad se skleníky a jabloněmi. Jejich dům stál na konci ulice – starý dřevěný, s malým patrem a prosklenou verandou. Otec ho koupil před třiceti lety, když bylo Miloslavovi pět. Tehdy do toho dali všechny úspory a ještě si půjčili. Postupně přistavovali, opravovali, vylepšovali. Otec dělal stavbyvedoucího, matka pracovala jako zdravotní sestra v místní nemocnici. Peněz nebylo nazbyt, ale na vlastní střechu nad hlavou byli hrdí.
Otevřel vrátka, která zaskřípěla. Na záhonu dožívaly poslední astry, zčernalé stonky rajčat už spálil první mráz. Na verandě stály řady zavařenin – okurky, kompoty, marmelády. Matka vždycky připravovala zásoby na celou zimu.
Vystoupal na schody a zaklepal. Otevřela mu. Na první pohled si všiml, že zhubla. Tváře měla propadlé, pod očima tmavé kruhy.
„Ahoj,“ řekla klidně. „Pojď dál.“
Objali se krátce a trochu rozpačitě. Voněla domovem, polévkou a něčím, co mu bylo důvěrně blízké a přitom vzdálené.
„Táta je kde?“ zeptal se.
„V kůlně. Štípe dříví. Běž za ním, já zatím postavím vodu na čaj.“
Přešel zahradu ke kůlně. Otec stál zády k němu a sekerou rozrážel špalky. Rána, prasknutí, poleno se rozletělo napůl. Další úder.
„Ahoj,“ ozval se Miloslav.
Otec se otočil, zapíchl sekeru do špalku a otřel si čelo. Byl vysoký, šlachovitý, dlaně plné mozolů. Třiašedesát, ale držel se zpříma.
„Tak jsi přijel. Nazdar.“
Stiskli si ruce.
„Už to dodělám. Běž dovnitř, hned jsem tam.“
Vrátil se do kuchyně. Matka mezitím prostřela – chleba, máslo, uzeninu, misky s nakládanou zeleninou. Konvice na sporáku začínala pískat.
Posadila se naproti němu ke stolu a chvíli na něj beze slova hleděla, jako by si ho chtěla pořádně prohlédnout, než začne mluvit.