Matka ho pozorovala zvláštním pohledem – dlouze a soustředěně, jako by si chtěla vtisknout do paměti každý detail jeho tváře.
„Nejdřív se najez,“ pronesla tiše. „Na řeči bude čas.“
Do kuchyně mezitím vstoupil otec, usedl na své obvyklé místo v čele stolu a nalil si čaj. Jedli chléb s máslem a uzeninou, popíjeli z hrnků, ale rozhovor váznul. Miloslav Janeček se snažil zaplnit ticho vyprávěním o práci – zmínil zvýšení platu, naznačil, že uvažuje o novém autě. Otec občas přikývl, aniž by cokoli dodal. Matka mlčela a pohledem těkala k oknu, za nímž se pomalu snášel podvečer.
„Tak…“ nadechl se nakonec Miloslav. „O čem jsi se mnou chtěla mluvit?“
Matka beze slova vstala, přešla k příborníku a vytáhla z něj obálku. Položila ji před něj na stůl.
Uvnitř byly lékařské zprávy – výsledky vyšetření, závěry specialistů. Očima přelétl řádky, kterým zpočátku nerozuměl. Zachytil jen útržky slov: histologie, zhoubný nádor, metastázy.
„Je to rakovina,“ řekla klidně. „Slinivka. Čtvrté stadium.“
Zíral na papíry, pak na ni. Nedokázal to přijmout.
„V červenci,“ pokračovala. „Pamatuješ, jak jsem jela do nemocnice? Říkala jsem, že jdu na vyšetření. Tak to bylo ono.“
„Proč jsi mi nic neřekla hned?“ vyhrkl.
Pokrčila rameny. „K čemu by to bylo? Aby ses trápil? Léčba stejně neexistuje. Podle lékařů mám tři, možná šest měsíců.“
Podíval se na otce. Ten seděl se sklopenou hlavou, ruce sevřené v pěst na desce stolu.
„Ví to,“ odpověděla matka na nevyslovenou otázku. „Jezdili jsme spolu po nemocnicích. Hledali jsme naději. Žádná není.“
Miloslav vstal a přešel místnost. Zastavil se u okna. Venku už byla téměř tma, v sousedních domech se rozsvěcela jednotlivá světla.
„Třeba existuje něco nového,“ namítl. „Nějaká metoda, klinika v zahraničí…“
„Milouši,“ oslovila ho jemně, „už tři měsíce s tím žiju. Prošla jsem všechno, co se dalo. Nádor je neoperovatelný, metastázy všude. Chemoterapie by mi jen prodloužila utrpení. Rozhodla jsem se, že žádnou léčbu nepodstoupím. Chci prostě žít tak dlouho, dokud to půjde.“
Chtěl protestovat, ale zvedla ruku.
„Nepozvala jsem tě kvůli tomu, abychom se přeli. Je tu něco jiného.“
Dolila si čaj a pomalu zamíchala cukr. Ruce měla naprosto klidné.
„Přeju si, abychom spolu strávili jeden obyčejný den. Jako rodina. Jako dřív, když jsi byl malý. Pamatuješ na nedělní obědy? Já vařila, ty jsi s tátou něco kutil v kůlně. Pak jsme si sedli ke stolu a mluvili spolu. Doopravdy mluvili. Chtěla bych to ještě jednou. Naposled.“
V krku ho pálilo.
„Je to pro mě důležité,“ dodala tiše. „Zítra připravím oběd. Ty s tátou uděláte něco kolem domu. A pak si sedneme, jako rodina. A nebudeme si jen říkat ‚jak se máš‘ a ‚dobře‘. Budeme spolu.“
Nedokázal odpovědět. Jen přikývl.
„Tak běž spát,“ řekla nakonec. „Tvůj pokoj je nahoře. Všechno tam zůstalo, jak bylo.“
Tu noc nezamhouřil oka. Ležel na úzké posteli ve svém dětském pokoji a hleděl do stropu. Police plné starých knih, vybledlá tapeta s autíčky, psací stůl u okna – nic se tu nezměnilo. Odsud odešel v osmnácti, když nastoupil na vysokou školu v Olomouci. Zpočátku jezdil domů každý víkend. Pak jednou za měsíc. Postupně ještě méně. Práce, vztahy, přátelé – nový život ho pohltil.
Rodiče se proměnili v cosi vzdáleného, povinného. Zavolal o svátcích, přijel na narozeniny. Synovskou povinnost splnil, ale bez skutečné blízkosti.
Oni zůstali tady, v tomhle domě, a čekali. Matka se ptala: „Kdy přijedeš?“ Odpovídal: „Brzy.“ A nepřijel. Vymýšlel si důvody – moc práce, únava, závazky. Pravda byla jiná. Nechtělo se mu. Připadalo mu to tu ospalé, zapadlé, příliš malé. Připomínalo mu to, odkud vyšel, a kým kdysi byl.