Chtěl odříznout všechno, co ho s tím místem spojovalo – ty nakřivo postavené ploty, záhony za domem, ranní vlaky, které ho kdysi vozily do školy. Toužil po tom stát se někým jiným. Městským, sebejistým, úspěšným. Postupně se mu to dařilo. Zapomínal a současně se proměňoval.
Jenže zatímco on budoval novou identitu, jeho matka umírala. Tři měsíce nosila tu zprávu v sobě a mlčela. Věděla, že by nepřijel jen tak, na pouhé zavolání. Bylo třeba vytvořit důvod. Něco naléhavého, co by ho přimělo nastoupit do auta a dorazit.
K ránu konečně usnul tvrdým, těžkým spánkem bez snů.
Probudila ho vůně osmažené cibule. Ležel chvíli bez hnutí, pak vstal a sešel dolů. V kuchyni stála matka u sporáku, v ruce vařečku, a pomalu míchala obsah litinového hrnce. Na stole měla připravenou nakrájenou zeleninu, svazek petrželky, misku s bramborami.
„Dobré ráno. Vyspal ses aspoň trochu?“
„Ušlo to. Co chystáš?“
„Dušené maso. Tvoje nejoblíbenější. Ještě si vzpomeneš?“
Samozřejmě že vzpomněl. Vařila ho při každé slavnosti – hovězí s bramborami, mrkví a cibulí, pomalu tažené několik hodin. Jako kluk se toho nemohl nabažit.
„Zajdi za tátou,“ dodala. „Je na zahradě. Potřebuje pomoct připravit záhony na zimu.“
Miloslav Janeček si natáhl bundu a vyšel ven. Otec rytmem zkušených pohybů obracel hlínu a přihrnoval ji k záhonům. Přidal se k němu. Dlouho pracovali beze slov, jen zvuk rýče a šustění suchých listů vyplňovaly ticho.
Nakonec otec tiše pronesl: „Nechtěla ti to říct. Tvrdila, že nemá smysl tě zatěžovat. Já jsem ale řekl, že syn má právo vědět.“
Pak už zase mlčeli. Vyrývali zbytky natě, odnášeli ji na hromadu. Fyzická námaha působila uklidňujícím dojmem. Ruce se zaměstnaly, mysl se na chvíli vyprázdnila. Mraky se rozestoupily a slunce slabě zahřálo promrzlou půdu.
Krátce po druhé hodině je matka zavolala k obědu. Neprostřela v kuchyni, ale ve velkém pokoji. Na stole ležel bílý ubrus, vytáhla sváteční talíře. Uprostřed stál těžký hrnec s masem, vedle mísa salátu, sklenice s okurkami, koláč plněný zelím.
Posadili se. Matka jim naložila porce.
„Tak,“ nadechla se. „Dnes si budeme povídat doopravdy. Miloslave, pověz mi, jak skutečně žiješ. Ne obecné ‚v práci dobrý‘. Chci slyšet pravdu. Jsi šťastný?“
Chvíli jen žvýkal a přemýšlel.
„Nevím, mami. Opravdu nevím. Mám zaměstnání, vydělávám slušně. Byt v Olomouci je můj. Na papíře všechno sedí. Ale uvnitř… nejsem si jistý.“
„A někdo vedle tebe?“
Zavrtěl hlavou. „Měl jsem vztah. Skončilo to před půl rokem.“
„Proč?“
„Chtěla rodinu. Děti. Já… jsem na to nepřipravený.“
„Nepřipravený v pětatřiceti?“
Pokrčil rameny. „Nevím, k čemu je přivádět na svět. Aby celý život dřeli a přežívali? Aby onemocněli a jednou zmizeli? Jaký to má smysl?“
Matka si ho dlouze prohlížela, jako by si ho chtěla zapamatovat.
„Víš, čeho lituji nejvíc?“ řekla klidně. „Ne toho, že odcházím. Ani toho, že už neuvidím další jaro. Nejvíc mě bolí, že jsme si odcizili. Kdy se to stalo, Miloslave? Kdy ses mi vzdálil?“
„To není pravda…“
„Nech mě domluvit. Když jsi odjel do Olomouce, cítila jsem, že tě ztrácím. Volal jsi, přijížděl jsi, ale byl to někdo jiný. Zdvořilý, uhlazený muž. Cizí. Styděl ses za nás. Za tenhle dům, za obyčejný život tady. Toužil jsi být někým jiným.“
Chtěl odporovat, ale ona pokračovala: „Viděla jsem to na tobě. Jak se rozhlížíš po stěnách, jako by ti byly trapné. Jak spěcháš zpátky. Jak hledáš výmluvy, proč nepřijet. Všimla jsem si všeho. Mlčela jsem, protože jsem tě milovala a přála ti štěstí. I kdyby v něm pro nás nezbylo místo.“
Otec seděl se skloněnou hlavou, ramena se mu lehce třásla.
Miloslav vstal a přešel k oknu. Za sklem byl dvůr, kůlna, sousedovy střechy. Každý kout znal zpaměti. Bylo to důvěrně známé – a přesto jakoby vzdálené celé roky.
„Promiň,“ vydechl sotva slyšitelně. „Odpusť mi.“
„Není co odpouštět,“ odpověděla tiše. „Děti mají odejít a žít po svém. To je správné. Jen nesmějí zapomenout, odkud vyšly. Kým jsou. Ty jsi na to zapomněl, Miloslave. Vytrhl ses z půdy, která tě držela. A stal ses člověkem bez kořenů, bez domova.“