„Právě proto v sobě nosíš tolik neklidu,“ dodala měkce.
„Musíš si znovu připomenout, kým doopravdy jsi. Čí krev ti koluje v žilách, odkud pocházíš. A přijmout to bez studu. Neskrývat se před tím. Teprve pak možná najdeš sám sebe.“
Zvedla se ze židle a přistoupila k němu. Objala ho tak přirozeně, jako když byl malý chlapec. Miloslav se jí schoulil do náruče a opřel čelo o její rameno. V tu chvíli se v něm cosi prolomilo. Najednou se vyvalil strach, výčitky i léta potlačovaného smutku. Slzy mu tekly proudem, tak jako kdysi v dětství, a ona mu pomalu přejížděla dlaní po vlasech a tiše ho konejšila.
Otec přistoupil blíž a položil mu ruku na záda.
Stáli pak všichni tři u okna, spojení v tichém objetí. Za sklem se třpytily podzimní listy javorů, vítr si pohrával se záclonou a čas jako by se na okamžik zastavil.
Večer se usadili na verandě. Pili horký čaj a ukusovali z domácího koláče. Obloha potemněla a nad střechami se rozsvítily první hvězdy. Matka si přehodila přes ramena deku a usmívala se.
„Dnešek byl dobrý,“ řekla klidně. „Takový, jaký měl být. Jsem ráda, že jsi přijel.“
„Budu jezdit každý týden. Vždycky v sobotu,“ odpověděl Miloslav rozhodně.
Zavrtěla hlavou. „Nemusíš si nic slibovat. Žij svůj život.“
„Tak přijeď ty ke mně,“ pousmál se. „Uděláš mi radost.“
Odjížděl až pozdě večer. Doprovodila ho ke vrátkům a dlouho se drželi v náručí.
„Já vím, synku,“ zašeptala. „Vždycky jsem to věděla.“
K nádraží šel tmavou cestou. V kapse mu vibroval telefon, svět kolem běžel dál – někde projížděly vlaky, ve městech svítila okna a lidé žili své vlastní příběhy.
On se však vracel domů. Ne do bytu v Olomouci, ale sem. K tomuto domu, k této rodině, ke svým kořenům.
A poprvé po mnoha letech cítil, že je vnitřně celý.
Matka zemřela v únoru, o čtyři měsíce později. Do té doby skutečně přijížděl každou sobotu. Povídali si, společně vařili, sedávali na verandě a pozorovali noční nebe. Někdy jen mlčky sdíleli přítomnost toho druhého – a to stačilo.
Ke konci se její stav prudce zhoršil. Lékaři navrhovali převoz do nemocnice, ale ona odmítla.
„Chci odejít doma,“ pronesla tiše. „Ve své posteli.“
Miloslav si vzal volno a přestěhoval se k rodičům. Spolu s otcem se o ni starali – krmili ji, podávali léky proti bolesti, bděli u ní v noci. Před očima jim chřadla, ale ani jednou si nestěžovala.
V poslední den byla při vědomí. Zavolala si Miloslava k sobě a pevně sevřela jeho ruku.
„Děkuju,“ zašeptala sotva slyšitelně. „Za ty měsíce. Za to, že ses vrátil.“
„Já děkuju tobě, mami. Za všechno.“
„Slib mi jednu věc.“
Podíval se na ni a přikývl.
„Založ rodinu. Měj děti. Neboj se žít. Život za to stojí. I když jednou skončí… stojí za to.“
Usmála se, víčka se jí pomalu zavřela. Její dech byl stále tišší. Otec seděl z druhé strany postele a držel ji za ruku, Miloslav také. Když se nad ránem rozednilo, odešla klidně, obklopená svými muži.
Uplynul rok. Miloslav prodal byt v Olomouci a přestěhoval se natrvalo do rodného domu. Našel si práci v okresním městě – výdělek byl sice nižší, ale mohl každý den dojíždět. Opravoval, maloval, dával všechno do pořádku. Otec mu byl neustále po boku.
Na jaře potkal Terezu Tesařovou, učitelku z místní školy. Začali se vídat. V létě měli svatbu a na podzim mu oznámila, že čeká dítě.
V zimě se narodil syn. Dali mu jméno Radim Janeček – po dědečkovi.
Miloslav si ho přinesl z porodnice a položil na postel v pokoji, kde kdysi naposledy ležela jeho matka. Otec se nad vnukem skláněl, opatrně se dotkl drobné ručky.
„Je celý ty,“ řekl dojatě, hlas se mu zlomil.
Miloslav zavrtěl hlavou. „Spíš po babičce.“
Seděli spolu a dívali se na spící dítě. Za oknem tiše padal sníh. Svět byl obrovský, někdy děsivý, a přesto nádherný.
A Miloslav Janeček si náhle s naprostou jistotou uvědomil, že měla pravdu.
Život skutečně stojí za to. I když má svůj konec.