Kláru Tesařovou probudilo krátké pípnutí telefonu. Otevřít oči se jí nechtělo, natož sahat po mobilu, přesto jí v hrudi nepříjemně cuklo. Na displeji svítilo neznámé číslo a zpráva neobsahovala ani slovo – jen přiloženou fotografii. „Nejspíš nějaká hloupá reklama,“ zamumlala si pro sebe a otočila se na druhý bok. Za pár minut se ozval tón znovu. Další SMS.
S povzdechem telefon popadla, rozhodnutá číslo okamžitě zablokovat, aby měla klid. Jakmile ale snímek otevřela, ztuhla. Na fotografiích byl její manžel, pevně objímající mladou dívku. Seděli u stolu v restauraci, tváře příliš blízko na to, aby šlo o nevinné setkání. Z jejich postoje bylo víc než patrné, že nejde o náhodu ani o přátelství.
Nevolala mu. Nepsala. Nevyčítala. Jen mobil odložila a zavřela oči. Den předtím byl vyčerpávající a další hádku už by neunnesla. Spánek se jí však vyhýbal. Hlavou jí vířily otázky, vzpomínky i obavy. Ze všeho nejsilněji ale cítila jediné – že musí odejít. A že jeho vysvětlování poslouchat nechce.
Ráno se probudila do ticha. Manžel nebyl doma a na displeji nesvítila žádná zpráva. To prázdno bolelo víc než samotné fotky.
Snažila se působit klidně, přesto měla pocit, že se uvnitř rozpadá. Připravila si kávu s mlékem a usedla k oknu. Venku proudili lidé do práce, každý zahloubaný do vlastních starostí. Pro ně to byl obyčejný den. Pro Kláru se však všechno změnilo.
Nechtěla scény ani výčitky. Toužila odejít se vztyčenou hlavou, tak tiše a důstojně, aby mu jednou došlo, o co vlastně přišel.