Nechtěla klesnout na jeho úroveň ani se ponižovat výčitkami. Slíbila si, že odejde tak, aby si jednou sám musel přiznat, co ztratil. Slabost si nemohla dovolit.
Matěj Řezník jí krátce napsal, že už je v práci a noc strávil u bratra. Klára Tesařová z té zprávy cítila chlad. Znamenalo to jediné – má dost času si všechno v klidu promyslet. Vytáhla z komory kufr a začala do něj ukládat jen to nejnutnější. Žádné zbytečnosti, žádné drobnosti nasáklé minulostí. Chtěla po sobě zanechat co nejméně stop, jako by tím dokázala odstřihnout bolest. Každý pohyb byl pomalý a promyšlený, žádné zbrklé gesto.
Když měla sbaleno, nepospíchala. Posadila se ještě na chvíli do ticha bytu, aby se s ním rozloučila. Zalila si kávu a znovu zaujala místo u okna. Za sklem se mezitím rozpršelo, drobné kapky kreslily po skle nepravidelné čáry.
Napadlo ji, že počasí přesně kopíruje její nitro. Přesto věděla, že v tomhle pocitu není sama – někde na světě právě teď někdo jiný také sbírá odvahu odejít.
Vzpomínky se jí vracely samy. Viděla sebe i Matěje před lety, jak do tohohle bytu přinášejí první krabice. Smáli se, pošťuchovali, chovali se jako děti. On se tvrdohlavě pustil do věšení záclon, zatímco ona montovala police. Nešlo to ani jednomu, nakonec si role vyměnili a smích naplnil celý byt.
Byli mladí a přesvědčení, že jejich láska nemá konec. Procházky parkem, společné vybírání nábytku, hádky o to, kam postavit skříň, i usmiřování po zbytečných sporech kvůli rekonstrukci – všechno tehdy působilo opravdově. Z těch časů ale zůstala jen tíha u srdce.
Klára sáhla po jeho oblíbeném hrnku, z něhož každé ráno pil. Byl to suvenýrový kousek a měl pro něj zvláštní cenu.