Ten hrnek pro něj znamenal víc, než by kdo čekal. Rozhodně ho nehodlala rozbít ani zahodit. Jen ho tiše položila zpět na stůl a pod něj zasunula krátký vzkaz: „Matěji, nehledaj mě. Vím všechno. Sbohem.“
Oblékla si kabát, popadla připravený kufr a vyšla z bytu. Dveře za sebou zavřela naposledy. Neotočila se. Sešla schody a vyšla do deště, který mezitím zesílil. Přesto cítila zvláštní úlevu, jako by z ní s každým krokem padalo těžké břemeno. Netušila, kam přesně půjde, a tak zamířila na nejbližší zastávku. Potřebovala jen sedět a být chvíli sama se svými myšlenkami. Nastoupila do prvního autobusu, který přijel, opřela hlavu o sklo a zavřela oči.
Když vůz dorazil na konečnou, zjistila, že stojí jen pár ulic od domu Zuzany Janečekové. Nevolala předem. Prostě zazvonila.
„Ahoj… můžu u tebe nějaký čas zůstat?“ zeptala se tiše.
Zuzana otevřela bez váhání a bez zbytečných otázek ji objala. Bylo zřejmé, že Klára Tesařová nepřišla jen na kávu a schovat se před deštěm.
Po několika dnech si Klára našla podnájem. K rodičům se vracet nechtěla. Toužila obstát sama a dokázat si, že to zvládne. Na Matěje Řezníka si občas vzpomněla, ale už to nebyla bolest, spíš vzdálená ozvěna minulosti. Byla na sebe hrdá, že odešla klidně, bez scén a ponížení.
Jednoho večera jí Matěj zavolal. Telefon nechala vyzvánět a pak ho přepnula do tichého režimu. Neměla chuť otevírat staré rány ani cokoli vysvětlovat.
Postupně ze svého života vytěsnila všechny myšlenky na něj i na jejich společný život.