Přesto někde v hloubi duše cítila, že ji čeká něco lepšího. Měla zvláštní jistotu, že období temna je za ní a že brzy přijde světlejší kapitola.
Přihlásila se do kurzu kreslení, po kterém už dlouho pokukovala. Dřív si na něj nikdy nenašla prostor – možná kvůli nedostatku času, možná proto, že Matěj Řezník jejím zálibám nepřál. Teď nad tím ale nepřemýšlela. Poprvé po letech se rozhodovala jen podle sebe a věnovala energii tomu, co jí skutečně dělalo radost. Pracovala jako účetní pro velkou firmu na dálku, takže si mohla den rozvrhnout podle vlastních potřeb a své koníčky bez potíží skloubit s povinnostmi.
Jedno odpoledne, když se procházela podél řeky, narazila na Zuzanu Janečekovou, dávnou známou. Neviděly se celé roky. Zuzana se zastavila a překvapeně vydechla:
„Kláro Tesařová? To snad není možné! Jak se máš?“
Klára se usmála a v jejím pohledu byla patrná lehkost, která jí dřív chyběla. „Mám se dobře. Začínám znovu,“ odpověděla klidně.
Zuzana si ji pozorně prohlédla. „Vypadáš jinak. Uvolněně… a moc ti to sluší. Musíme si popovídat! Jdu za přáteli do kavárny, nepřidáš se?“
Klára chvíli zaváhala, pak přikývla. Společně zamířily do nedalekého podniku, kde už seděla menší skupinka lidí. Zuzana ji představila a mezi nimi byl i Dalibor Fiala.
„Těší mě,“ řekl tiše a galantně jí políbil ruku.
Ten nepatrný dotek v ní probudil dávno zapomenuté chvění. Uvědomila si, že se už nebojí otevřít někomu novému. Možná právě tady začíná další příběh – čistý, nepopsaný list, na který může psát bez strachu.