„A tohle jsou jako kdo?“ vyhrkl Dalibor Brňák, když se zarazil ve dveřích vlastního bytu. Klíče mu zůstaly sevřené v dlani a taška s dokumenty mu sklouzla z ramene až k lokti.
Na chodbě před ním stáli tři lidé, které v životě neviděl. Asi šedesátiletý muž s prošedivělými spánky a přísným pohledem, mladík s výraznou dolíčkem na bradě a dívka s dlouhými kaštanovými vlasy. V jejich rysech bylo cosi povědomého, neurčitý otisk známých linií, ale Dalibor si byl jistý, že se s nimi nikdy nesetkal.
„Jsme rodina Renaty Pavlíčekové,“ oznámil klidně mladý muž a udělal krok vpřed. „A ty budeš nejspíš její manžel, o kterém jsme až dosud neměli tušení.“
Daliborovi se rozbušilo srdce. Rodina? Jaká rodina? Za pět let manželství mu Renata opakovala jediné: vyrostla v dětském domově a nikoho nemá. Žádní příbuzní, žádné kořeny.
„Je Renata doma?“ zeptala se dívka a snažila se nahlédnout přes jeho rameno do bytu.
„Ne… je ještě v práci,“ odpověděl automaticky, stále zmatený. „Vy jste skutečně její…?“
„Kryštof Hájek,“ představil se mladík a podal mu ruku. „Její bratr. Tohle je naše mladší sestra Veronika Švecová a tady Rostislav Němec, náš nevlastní otec.“
Starší muž promluvil smířlivým tónem: „Mohli bychom dovnitř? To, co potřebujeme probrat, není krátké, a stát na chodbě není zrovna příjemné.“
O několik minut později seděl Dalibor na kraji pohovky a nervózně si mnul koleno. „Nedává mi to smysl. Jak je možné, že jsem za celé roky neslyšel ani slovo o tom, že existujete?“
Kryštof si s Veronikou vyměnil rychlý pohled. „Mezi námi a Renatou to není jednoduché,“ přiznal. „Neviděli jsme se skoro deset let. Odešla od nás, když jí bylo sedmadvacet.“
„Proč by to udělala?“ nechápal Dalibor.
„Důvody jsou… složité,“ povzdechla si Veronika. „Nepřijeli jsme jen tak. Objevily se dokumenty týkající se dědictví po naší babičce. Renata o tom musí vědět.“
„Volal jsem na všechna čísla, která jsem měl,“ doplnil Rostislav Němec. „Nakonec jsem přes známé zjistil, že se vdala a změnila příjmení.“
Dalibor přešel několikrát pokojem tam a zpět. Žena, o níž byl přesvědčený, že ji zná skrz naskrz, před ním najednou vystupovala jako cizinka. Bratr. Sestra. Nevlastní otec. Celý kus minulosti, o kterém mlčela.
„Chápu, že je to pro tebe šok,“ řekla tiše Veronika a přistoupila blíž. „Ale opravdu s ní potřebujeme mluvit. Kdy se vrátí?“
Než stačil odpovědět, ozvalo se cvaknutí zámku.
„Co tu děláte?“ Renata Pavlíčeková zůstala stát ve dveřích. Z tváře jí zmizela barva tak rychle, až její pihy na nose vystoupily jako tmavé tečky inkoustu.
„Renato,“ oslovil ji opatrně Rostislav a vykročil k ní.
„Zůstaňte stát!“ zvedla ruku v obranném gestu. „Ptám se, co děláte v mém bytě?“
Dalibor ji nikdy neviděl takhle rozrušenou. Vždy působila vyrovnaně a racionálně, teď vypadala, jako by před sebou spatřila přízrak.
„Renatko…“ začala Veronika.
„Tak mi neříkej!“ přerušila ji ostře. „Deset let ticho a najednou se objevíte? Proč?“
„Babička Ladislava Králová zemřela,“ řekl Kryštof pevně a díval se jí přímo do očí. „Před třemi měsíci. V závěti stojí, že dům i pozemky mají připadnout všem vnoučatům. Bez tebe to nevyřídíme.“
Renata stiskla rty a chvíli mlčela. Pak pohlédla na Dalibora. „Ty jsi je pustil dovnitř?“
„Řekli mi, že jsou tvoje rodina… netušil jsem…“ bránil se zmateně.
„Já žádnou rodinu nemám,“ odsekla a obrátila se zpět k hostům. „Je mi líto, že babička odešla. Ale svého podílu se vzdávám ve prospěch Kryštofa a Veroniky. Zařiďte to beze mě.“
„Nejde jen o majetek,“ pronesl tiše Rostislav. „Ladislava Králová ti zanechala dopis. Chtěla, aby ses k němu dostala osobně.“
Později toho večera, když se nečekaní hosté zabydleli v obývacím pokoji – rozkládací gauč a nafukovací matrace vyřešily přespání – zůstali Dalibor a Renata sami v ložnici.
„Proč jsi mi o nich nikdy neřekla?“ zeptal se klidně, i když ho to stálo veškeré sebeovládání.
Renata seděla na okraji postele a v rukou svírala dosud neotevřenou obálku s babiččiným písmem.
„Protože pro mě přestali existovat už před deseti lety,“ odpověděla zastřeným hlasem. „Začala jsem od nuly.“
„Tvrdila jsi, že jsi vyrůstala v dětském domově.“
„Lhala jsem,“ řekla bez vytáček. „Bylo to jednodušší.“
„Jednodušší?“ zopakoval nevěřícně. „Myslíš, že lež je jednodušší než pravda?“
„Ano, Dalibore, jednodušší!“ zlomil se jí hlas. „Snáz se řekne, že nikoho nemáš, než vysvětlovat, proč jsi utekla od vlastní rodiny a změnila si jméno!“
„Co ti provedli?“
Dlouho přejížděla prstem po hraně obálky, jako by zvažovala, zda ji otevřít, nebo zahodit.
„Zradili mě,“ vyslovila nakonec sotva slyšitelně. „A když tě zradí ti nejbližší, bolí to tak, že se to nedá unést.“
Dalibor si k ní tiše přisedl a opatrně jí položil ruku na rameno.
„Tak mi o tom pověz,“ požádal ji měkce, odhodlaný konečně poznat pravdu, kterou před ním tak dlouho skrývala.