„Máš právo znát všechno, Dalibore,“ dořekla tiše Renata a konečně k němu zvedla oči.
Ráno po jejich rozhovoru bylo napjaté, jako by se vzduch v bytě dal krájet. Veronika Švecová postávala u sporáku a připravovala snídani, Kryštof Hájek seděl u stolu a bezmyšlenkovitě projížděl zprávy v telefonu. Rostislav Němec telefonoval v předsíni a mluvil tak potichu, že mu téměř nebylo rozumět. Renata upíjela kávu a mlčela. Dalibor Brňák si všechno zapisoval do paměti – pohledy, gesta, nevyřčená slova.
Po tom, co mu v noci svěřila, měl pocit, že stojí uprostřed cizího příběhu, do něhož byl vržen bez přípravy. To, co slyšel, mu připadalo jako torzo – spor s macechou, zmizelé hodinky, obvinění z krádeže… Bylo to vysvětlení, ale ne dost silné na to, aby ospravedlnilo úplné přetrhání rodinných vazeb.
„Dalibore, mohl bys na chvíli?“ oslovila ho Veronika a pohledem naznačila směrem k balkonu.
Jakmile za nimi zaklaply dveře, vytáhla z kapsy malý, ošoupaný fotoalbum. Mělo velikost dlaně a rohy ohmatané častým prohlížením.
„Jsou to Reničiny fotky z dětství. Nosila jsem je všude s sebou. Říkala jsem si, že když ji jednou najdu, vrátím jí je.“
Dalibor album otevřel. Hned na první stránce se na něj smála asi pětiletá holčička se dvěma copánky. Byla Renatě tak podobná, že o tom nemohlo být pochyb.
„Byla z nás nejstarší,“ pokračovala Veronika tlumeným hlasem. „Když maminka zemřela, bylo jí osmnáct. Mně třináct a Kryštofovi šestnáct. Táta byl pořád v práci, takže Renata převzala všechno na sebe. Starala se o nás, vařila, hlídala domácnost. A pak přišla Klaudie Růžičková.“
„Nová manželka vašeho otce,“ doplnil Dalibor.
Veronika přikývla. „Od začátku mezi nimi panovalo napětí. Klaudii vadilo, že Renata má v domě autoritu. Tvrdila, že se plete do věcí, které jí nepřísluší. Jenže Renata byla zvyklá nést odpovědnost. Postupně se to vyhrocovalo… až zmizely babiččiny hodinky.“
„Ty rodinné, starožitné?“ zeptal se Dalibor.
„Ano. A Klaudie bez váhání obvinila Renatu. Prohlásila, že ji krátce předtím viděla, jak si je prohlíží.“
Dalibor obrátil list. Na další fotografii seděla dospívající Renata s kytarou, vedle ní mladší Veronika a Kryštof – ještě téměř děti.
„A co následovalo?“ zajímal se.
Veronika se na okamžik odmlčela. „Kryštof se postavil na Klaudiinu stranu. Řekl, že taky viděl Renatu, jak měla hodinky v ruce. A já… mlčela jsem. Měla jsem strach.“
„Je pravda, že jsi mě celou tu dobu hledal?“ zeptala se Renata bratra později na chodbě.
Po snídani odešel Dalibor do práce, Rostislav s Veronikou vyrazili na právní konzultaci kvůli dědictví. V bytě zůstali jen sourozenci.
„Ano,“ odpověděl Kryštof tiše, aniž by se jí podíval do očí.
„Kvůli majetku?“
„Nejen kvůli němu.“ Zvedl hlavu. „Chtěl jsem se omluvit. Měl jsem to udělat už před deseti lety. Jenže jsem byl příliš hrdý.“
Renata si založila ruce na prsou. „Za co přesně?“
„Za lež na té rodinné poradě. Ve skutečnosti jsem tě s těmi hodinkami neviděl. Neviděl jsem vůbec nic. Jenže Klaudie dokázala lidi přesvědčit.“
„Takže jsi věřil jí místo mně?“ v jejím hlase zazněla bolest.
Kryštof si povzdechl. „Bylo mi pětadvacet a byl jsem do ní zamilovaný. Ano, byla to otcova žena, ale byla jen o pár let starší než já. Manipulovala se mnou. Slíbila mi, že když se jí zastanu, přemluví tátu, aby mě pustil studovat do Brna. Choval jsem se jako hlupák.“
Renata na něj zírala. „Ty a Klaudie…?“
„Nic se nestalo,“ ušklíbl se trpce. „Jen jsem si namlouval, že by mohlo. Jakmile jsi odešla, dosáhla svého – získala v domě převahu. Pak začala obracet otce proti mně i proti Veronice. O rok později se s ní rozvedl, ale ty už jsi byla pryč.“
Dalibor se toho večera vrátil domů dřív než obvykle. Myšlenky na nově objevené příbuzné jeho ženy ho vytrhávaly z práce, nedokázal se soustředit. Potřeboval si v tom všem udělat jasno.
V bytě panovalo ticho. Rostislav podřimoval v křesle, Veronika v kuchyni cosi chystala a tiše si při tom pobrukovala. Renata s Kryštofem nebyli nikde vidět.
„Jsou na balkoně,“ řekla Veronika, jako by mu četla myšlenky. „Mluví spolu už víc než hodinu.“
Dalibor vešel do kuchyně. „Můžu s něčím pomoct?“
„Jestli chceš, nakrájej zeleninu do salátu,“ usmála se.
Chvíli pracovali mlčky. Pak Dalibor přerušil ticho: „Veroniko, co se ve vaší rodině skutečně stalo? Renata vypráví jednu verzi, Kryštof druhou. Kde je pravda?“
Veronika odložila vařečku a opřela se o linku. „Pravda je, že jsme selhali všichni. Každý jinak. Byla jsem sice ještě skoro dítě, ale věděla jsem, že Klaudie lže. Jednou jsem ji zahlédla, jak se přehrabuje v babiččině šperkovnici. Jenže mě zastrašila – vyhrožovala, že mě dá do internátu, pokud nebudu držet jazyk za zuby.“
„A Rostislav? Opravdu si ničeho nevšiml?“
„Byl jí úplně zaslepený,“ odpověděla smutně Veronika. „Mladá, přitažlivá žena mu věnovala pozornost a on ztratil úsudek. Věřil jí víc než vlastním dětem. Ale když Renata odešla, trpěl ze všech nejvíc. Roky ji hledal.“
Dalibor zavrtěl hlavou. „A to všechno kvůli…?“