„…kvůli nějakým hodinkám?“ dořekl Dalibor nevěřícně.
Veronika zavrtěla hlavou. „Nešlo jen o ně. To byla jen poslední kapka. Dlouho se toho mezi vámi hromadilo. Renata byla vždycky hrdá a zásadová. A pak ji ve vlastním domě obvinili z krádeže – a nikdo se jí nezastal.“
V tu chvíli se z balkonu vrátila Renata s Kryštofem. Podle jejich výrazů bylo jasné, že si neřekli nic lehkého, ale napětí, které mezi nimi ještě před hodinou viselo, jako by se rozpustilo.
„Večeře je skoro hotová,“ oznámila Veronika a obrátila se zpátky ke sporáku.
Renata přistoupila k Daliborovi. „Potřebujeme si promluvit. Sami.“
O pár minut později seděla na okraji postele v hostinském pokoji a nervózně si pohrávala s třásní na přehozu. „Včera jsem ti neřekla všechno. Nešlo jen o hodinky ani o konflikt s Klaudií.“
Dalibor mlčky čekal. Během dvou dnů se o své ženě dozvěděl víc než za celé roky manželství. Přesto měl pocit, že to nejdůležitější teprve přichází.
„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla, že jsem před Prahou žila v Plzni a pracovala v cestovní kanceláři?“
Přikývl.
„Bylo v tom ještě něco. Byla jsem zasnoubená. Jmenoval se Sebastian. Plánovali jsme svatbu.“
V hrudi ho píchlo. „A proč z toho sešlo?“
Renata sklopila oči. „Ten den, kdy mě doma obvinili, jsem šla za ním. Potřebovala jsem, aby mi věřil. Jenže on začal pochybovat. Řekl, že bezdůvodně se takové věci nestávají. Naznačil, že bych měla hodinky vrátit a omluvit se.“
Hořce se usmála. „V tu chvíli mi došlo, že jsem úplně sama. Rodina se ode mě odvrátila a muž, který mi sliboval lásku, mi nevěřil. Zrušila jsem zásnuby, sbalila pár věcí a odjela. Nejprve do Zlína, pak do Prahy. Změnila jsem číslo, zrušila účty na sociálních sítích. Chtěla jsem zmizet a začít znovu.“
„Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?“ zeptal se tiše Dalibor.
„Měla jsem strach,“ odpověděla bez okolků. „Bála jsem se, že když otevřu minulost, všechno mě zase pohltí. Bylo jednodušší tvrdit, že nikoho nemám. A taky…“ podívala se na něj přímo, „nechtěla jsem, abys věděl, že dokážu zpřetrhat vazby s blízkými tak radikálně. Co kdybys měl pocit, že jednou odejdu i od tebe?“
Dalibor si k ní přisedl a sevřel jí ruku. „Renato, žijeme spolu pět let. Vím, jaká jsi. Věrná, upřímná, oddaná. Každý máme minulost. Vzal jsem si tebe, ne tvoje staré rány.“
Večeře proběhla překvapivě klidně. Napětí se vytratilo a u stolu se dokonce ozýval smích. Nejvíc se rozpovídala Veronika, když začala vytahovat historky z dětství.
„Pamatuješ, jak jsi učila Kryštofa jezdit na kole a on skončil v záhonu paní Jitky Míkaové?“ smála se. „Honila ho s motyčkou po celé ulici!“
„To byly její nejdražší růže,“ bránil se Kryštof s úsměvem.
„Já tehdy málem zešedivěla strachy,“ přidala se Renata. Dalibor si všiml, jak jí při vzpomínkách změkl pohled.
Když se stůl uklidil a všichni drželi v rukou šálky s čajem, Rostislav Němec si odkašlal. „Renato, musím ti něco říct. Týká se to těch hodinek.“
Místností projelo ticho.
„Našel jsem je,“ pokračoval. „Půl roku po tvém odchodu. Byly v Klaudiině šperkovnici. Tvrdila, že je dala opravit, ale…“ bezmocně pokrčil rameny. „Došlo mi, že celou dobu lhala. Strašně jsme se pohádali a podal jsem žádost o rozvod.“
„Proč jsi mě tehdy nenašel?“ zeptala se Renata sotva slyšitelně. „Proč jsi mi neřekl pravdu?“
„Snažil jsem se!“ vyhrkl Rostislav. „Volal jsem na všechna čísla, která jsem měl. Jel jsem i do Zlína, kam jsi nejdřív odešla. Ptál jsem se známých. Jenže jako by ses propadla do země. A pak jsem zjistil, že sis změnila příjmení, a stopa definitivně zmizela.“
„Přijala jsem babiččino rodné jméno,“ přikývla. „Chtěla jsem přetrhat všechno, co mě svazovalo.“
„Teprve po smrti Ladislavy Králové jsme při vyklízení jejích věcí narazili na vodítko,“ vysvětlil Kryštof. „Udržovala s tebou kontakt, že?“
Renata přisvědčila. „Psaly jsme si. Obyčejné dopisy, žádné e-maily. Byla jediná, kdo znal mou pražskou adresu.“
„V její kazetě jsme našli tvoje obálky,“ doplnila Veronika. „A tak jsme tě konečně vypátrali.“
Dalibor poslouchal a jen těžko vstřebával, kolik bolesti jeho žena v sobě nosila. Deset let ticha, křivd a nevyřčených slov – a teď se všechno dostávalo na povrch.
„Mrzí mě to,“ řekl Rostislav zlomeně. „Kdybych tehdy nebyl tak zaslepený…“
„Nešlo o ty hodinky,“ přerušila ho Renata. „Šlo o důvěru. Nevěřil mi nikdo z vás.“
„Byla jsem dítě,“ hlesla Veronika. „Ale i tak jsem tě měla bránit.“
„A já byl naprostý idiot,“ ozval se tiše Kryštof a sklopil zrak.