„…byl jsem zmatený, zamotaný ve vlastních emocích,“ doplnil Kryštof Hájek tiše. „A sestru jsem hodil přes palubu kvůli ženě, která si se mnou jen pohrávala.“
Renata Pavlíčeková neodpověděla. Prsty svírala hrnek a upřeně sledovala tmavou hladinu čaje, jako by v ní hledala odvahu pokračovat.
„Četla jsem dopis od babičky,“ pronesla po chvíli klidně. „Je v něm něco, co mě překvapilo. Naše máma prý kdysi odešla z domu taky. Bylo jí kolem třiceti, rozhádala se s rodiči a na dva roky zmizela.“
„To snad ne,“ vydechl Kryštof. „O tom jsme nikdy neslyšeli.“
„Protože se nakonec vrátila,“ pousmála se Renata slabě. „Babička píše, že život je příliš krátký na nekonečné zatrpklosti. A že by se stejné chyby neměly dědit z generace na generaci.“
Zvedla oči k ostatním.
„Možná má pravdu.“
—
Když se dům pozdě večer ponořil do ticha a hosté už spali, Dalibor Brňák našel Renatu na balkoně. Opírala se o zábradlí a dívala se do tmy, kde se mezi světly rozpíjela noční Praha.
„Jak to zvládáš?“ zeptal se tiše. Přistoupil k ní a lehce ji objal kolem ramen.
„Upřímně? Sama nevím,“ vydechla. „Deset let jsem si budovala nový začátek. A teď se minulost vrátí a zazvoní u dveří, jako by nikdy neodešla.“
„Zlobíš se na mě, že jsem je pustil dál?“ zeptal se opatrně.
Zavrtěla hlavou.
„Nemohl jsi tušit, co všechno je za tím. A možná je to tak správně. Babička říkávala, že když se rána nevyčistí, nikdy se nezahojí.“
Chvíli stáli mlčky. Z ulice doléhal tlumený šum aut a vzdálené troubení.
„Co teď?“ nadhodil Dalibor. „Dědictví, vztahy… co s tím uděláš?“
Renata se k němu otočila čelem.
„Majetek rozdělím mezi Kryštofa a Veroniku tak, jak je fér. O tom není pochyb. A rodina…“ na okamžik se odmlčela. „Nevrátíme se tam, kde jsme byli. To ani nejde. Ale třeba dokážeme vybudovat něco nového. Otevřenějšího. Dospělejšího.“
„To zní dobře,“ přikývl. „Víš, vždycky jsem si přál velkou rodinu. Vyrůstal jsem jako jedináček, rodiče pořád v práci. Záviděl jsem kamarádům jejich hlučné nedělní obědy a sourozenecké hádky.“
„Tak proto tě moje příbuzenstvo nevyděsilo?“ usmála se.
Pokrčil rameny. „Spíš jsem to bral jako dar, který jsem nečekal.“
Renata se k němu přitiskla.
„Promiň, že jsem před tebou minulost tajila. Už žádná tajemství.“
„Platí,“ zopakoval. „Mimochodem, Veronika mi ukazovala tvoje dětské album. Ty copy a ten vážný výraz…“
„Neříkej, že přivezla i tu fotku s vyraženým předním zubem!“ zasténala hraně.
„Přesně tu,“ zasmál se. „A musím uznat, že i s mezerou mezi zuby jsi byla roztomilá.“
—
O tři měsíce později
„Vážně toho nebudeš litovat,“ přesvědčovala Renata manžela, když mířili autem po silnici za město. „Babiččin dům stojí na krásném místě. Kousek je řeka, kolem les. Ideální na víkendy.“
„Neváhám,“ usmál se Dalibor a sledoval cestu. „Jen mě překvapilo, že jsme se nakonec rozhodli pro rekonstrukci místo prodeje.“
„To byl Kryštofův nápad,“ podotkla. „Nikdy bych neřekla, že se z něj stane takový nostalgik.“
Společné dny, které tehdy strávili v pražském bytě, leccos změnily. Nešlo to hned. Důvěra se vracela pomalu, po malých krocích. Renata si s Veronikou volala téměř každý týden, Kryštof několikrát přijel pracovně do Prahy a bydlel u nich. A Rostislav Němec…
„Myslíš, že to s tím grilem zvládne?“ zeptala se Renata a poprvé po dlouhé době nazvala nevlastního otce prostě tátou.
„Podle jeho zpráv nás čeká hostina hodná krále,“ uchechtl se Dalibor. „Ale moc bych nespoléhal na kulinářský um člověka, který celý život uměl uvařit maximálně kávu.“
Renata se rozesmála. Stromy podél cesty ubíhaly a před nimi se rýsoval víkendový oběd v domě, který společně opravovali. V místě, jež mělo znovu sloužit jako prostor pro setkávání, rozhovory i smíření.
„Víš,“ řekla zamyšleně, „někdy mám pocit, že to babička všechno promyslela. Její závěť nás donutila sejít se, dopis otevřel staré rány, připomněla mámin příběh… Jako by věděla, že bez pořádného otřesu bychom zůstali každý zvlášť.“
„Byla to moudrá žena,“ přikývl Dalibor.
„To rozhodně,“ souhlasila tiše. „Teprve teď chápu, jak moc.“
Odbočili z hlavní silnice na úzkou cestu lemovanou stromy. Mezi zelení se objevil dvoupatrový dřevěný dům. Dalibor zpomalil a zastavil. Na verandě už stáli Veronika, Kryštof i Rostislav a mávali jim.
„Jsme tady,“ řekl a vypnul motor.
Renata se zhluboka nadechla.
„Ano,“ odpověděla klidně. „Doma.“