Tereza Horská si zapínala náramek s tyrkysem – ten, který jí kdysi věnoval investor z Olomouce. Nebyl to žádný milenec, jak by si někdo mohl myslet. Jen schopný muž, který rozuměl hodnotě peněz i ženám, jež mají vlastní rozum. Uhladila si vlasy, v zrcadle zkontrolovala náušnice a sáhla po psaníčku. Vtom se dveře otevřely a do pokoje vstoupil Radim Král. V ruce tašky s nákupem, ve tváři provinilý výraz.
„Máma přijde na večeři,“ oznámil tiše, skoro opatrně, jako by našlapoval po tenkém ledě.
„Děláš si ze mě legraci?“ Tereza prudce trhla zápěstím a málem poškodila zapínání. „Za hodinu mám schůzku s klientem.“
„Řekl jsem jí, že si uděláš čas. Nebude tu dlouho. Jen se jí stýskalo.“
„Po mých penězích, Radime,“ odsekla ironicky. „Dochází jí snad porcelán do sbírky?“
Vztah mezi Terezou a Ivanou Bartošovou nikdy nebyl jen obyčejné napětí. Připomínalo to zákopovou válku s přestávkami na falešná příměří. Zbraně? Jedovaté poznámky, citové vydírání a věčné: „Jsi přece žena, tak buď trochu skromnější.“ Skromnější, aby to ostatním bylo pohodlnější? To sotva.
„Je to moje matka. Zkus… být milá,“ zamumlal Radim, položil tašky na stůl a rychle zmizel do koupelny, jako by prchal z bojiště.
„Milá? Poté, co mě na výročí označila za lovkyni mužů?“
„Myslela tím jen, že jsi až moc samostatná…“
„Výborně, teď jsi to zachránil,“ pronesla suše, oblékla si sako a sáhla po klíčích. „Ať si tvoje stýskající se maminka počká. Já odjíždím.“
Dveře za ní práskly tak hlasitě, že i kocour zbystřil. Auto tiše vyjelo z dvora a na okamžik měla pocit, že nechala všechno za sebou. Jenže to bylo jen ticho před bouří.
Domů se vrátila později, než plánovala. Už v předsíni ji zamrazilo. V ložnici svítilo světlo. Přísahala by, že ho zhasla.
Vyzula se a pomalu prošla chodbou. Když došla ke dveřím, zůstala stát. U zrcadla stála Ivana Bartošová. Na uších měla smaragdové náušnice, které Tereza uchovávala zamčené ve šperkovnici. V rukou držela náhrdelník.
„To je ale překvapení,“ poznamenala tchyně bez otočení. Hlas chladný jako kov. „Vracíš se brzy.“
„Co to, proboha, děláte?“ Tereza mluvila tiše, ale každé slovo bylo napjaté k prasknutí.
„Zkouším si je. Stejně je skoro nenosíš. A mně sluší. Co myslíš?“ Ivana se otočila s úsměvem člověka, který se dávno zabydlel ve vaší hlavě bez placení nájmu.
„To jsou moje šperky. Ten náhrdelník je drahý a já—“
„Kupovaný z peněz, které do tvého podnikání vložil můj syn,“ skočila jí do řeči. „Mám na něj stejné právo. Jsme přece rodina.“
„Vy jste se zbláznila. Jaká rodina?“
„Taková, kde jsi ty jen dočasné nedorozuměn“