„Taková, kde jsi ty jen přechodná chyba,“ dořekla Ivana Bartošová klidně, zatímco si z uší sundávala náušnice, jako by šlo o úplně obyčejný rozhovor. „Opravdu věříš, že tě miluje? Synové se nakonec vždycky vrátí k matce. Ty jsi pro něj jen výhodná. Dokud máš firmu, nemovitosti a dokud ses nestala matkou.“
Tereza Horská k ní přistoupila o krok blíž. V hrudi jí vřelo. Už dávno nešlo o šperky rozházené po komodě. Tohle byla nahá pravda jejich manželství, bez příkras a bez iluzí. O Radimovi. O ní samotné. Vždycky to tu bylo, jen jsem si to odmítala připustit.
„Takže máš připravený scénář?“ založila si ruce na prsou. „Chceš mě přes svého dokonalého synáčka obrat o majetek?“
„To není můj plán,“ pokrčila rameny Ivana a vykročila kolem ní, jako by se nic podstatného nestalo. „To je jeho rozhodnutí. Já mu jen stojím po boku. A uznej sama, nebylo by fér nechat nás odejít s prázdnou.“
Tereza zůstala stát uprostřed místnosti. Srdce jí netlouklo v hrudi, ale až někde v hlavě. Sáhla po telefonu a nenápadně zapnula nahrávání. Pak se nadechla a zastřeným hlasem pronesla:
„Můžeš to zopakovat? Slovo od slova.“
„To sotva,“ uchechtla se tchyně. „Zas tak hloupá nejsem.“
„Škoda,“ zvedla Tereza bradu. „Protože část toho už mám uloženou.“
Ivana ztuhla. Jen na okamžik, ale stačilo to. V jejích očích probleskl stín nejistoty. A Terezu to naplnilo temným, téměř zvráceným zadostiučiněním.
„Tušila jsem, že nejsi jen obyčejná mrcha,“ procedila mezi zuby. „Ty jsi mrcha s hereckým talentem.“
Otočila se a zamířila do vedlejšího pokoje. Telefon jí zavibroval v ruce. Na displeji svítilo: Ondřej Sláma – právník.
„Ondro, ahoj. Rychlá otázka. Kdyby Radim podal žádost o rozvod, s ohledem na předmanželskou smlouvu… nedostane nic, že?“
Na druhém konci se ozval pobavený povzdech. „Terezo, děláš si legraci? Samozřejmě že ne. Ani korunu. Pokud je smlouva platná, nemá nárok vůbec na nic. I kdyby chtěl odnést kočku, musí být napsaná na něj.“
Na jejích rtech se objevil chladný úsměv. Hlas se jí vyčistil, jako když v dusné místnosti konečně zapneš klimatizaci.
„Výborně. Připrav podklady. Zdá se, že květen bude zajímavý.“
Zvedla oči směrem ke dveřím. V chodbě stál Radim Král. Neoholený, s unaveným výrazem a pohledem člověka, který slyšel víc, než by chtěl. Mlčel.
„Posloucháš tu dlouho?“ zeptala se klidně.
„Dost dlouho,“ odpověděl tiše, aniž by se na ni podíval.
„A?“ nadzvedla obočí.
„Mami, běž počkat do auta,“ řekl směrem za sebe, pořád s očima sklopenýma. „S Terezou si promluvím.“
Tereza k němu přistoupila pomalu. Dělil je sotva krok. A přitom mezi nimi leželo osm let společného života, hypotéka, tři cesty do zahraničí a jeden katastrofální Silvestr, na který se oba snažili zapomenout.
„Myslíš si, že můžeš zůstat na její straně a vyjít z toho bez následků?“ zeptala se sotva slyšitelně.
„Je to moje máma, Terezo.“
„A já jsem tvoje žena. Zatím.“
Neodpověděl. Otočila se k oknu. Z ulice zaznělo zatroubení auta. Možná taxi. Možná něco jako začátek jiné kapitoly.
Držela mobil u ucha a čekala, až se spojí s notářem. V tu chvíli se za jejími zády prudce zabouchly vstupní dveře. Otočila se – Radim stál v předsíni a v ruce svíral její náhrdelník.