Radim Král stál ve dveřích a mezi prsty svíral její náhrdelník tak pevně, až mu zbělaly klouby.
„Nedokážu si vybrat mezi vámi dvěma,“ pronesl ochraptěle. „Ale jestli ji vyhodíš, vyhodíš tím i mě.“
Tereza Horská k němu došla pomalu, jako by odměřovala každý krok. Zadívala se mu přímo do očí, bez hněvu, zato s ledovým klidem. „Pak máš jediné řešení,“ odpověděla tiše. „Najdi si jiné bydlení. S lidmi, kteří zrazují, pod jednou střechou žít nebudu.“
Pohnul se, jako by chtěl něco namítnout, možná ji obejmout, možná všechno vrátit zpět. Slova mu ale uvízla v hrdle. Zůstali stát proti sobě v napjatém tichu. Žádné doteky, žádné odpuštění. Jen prázdno mezi nimi, těžké a hlasité jako výstřel, který nikdy nezazněl.
Uběhl týden. Bez hádek, bez vysvětlování. Jako když někdo ztlumí zvuk uprostřed seriálu a postavy dál jen němě pohybují rty. Tereza zůstala v domě sama, přesto měla pocit, že Radim je pořád někde nablízku. V koupelně doznívala vůně jeho vody po holení, v kuchyni ji dráždila připomínka jeho ranní kávy s vanilkovým sirupem, kterou vždycky považovala za směšnou.
Nejednou ji napadlo všechno jeho oblečení naházet do pytlů a vyvézt k popelnicím. Zadržela se. Ne kvůli šlechetnosti, ale kvůli radě právníka: „Dokud není rozvod oficiálně uzavřený, ničeho se nedotýkejte. Jakákoli unáhlenost by se mohla obrátit proti vám.“
Jenže problém neležel ve věcech. Ty se dají vyhodit. Horší bylo jeho ticho. Žádná zpráva, žádný pokus o rozhovor, žádné „pojďme to ještě zkusit“. Opravdu to šlo tak snadno? Osm let se smrsklo na pár podpisů?
Jedno ráno ji probudilo bzučení domovního telefonu. S hrnkem černé kávy v ruce stiskla tlačítko. „Kdo je?“ zeptala se unaveně.
„Kurýr,“ ozval se povědomý hlas.
Ztuhla. „Radime, to snad nemyslíš vážně.“
„Otevři.“
Stál za dveřmi s krabicí plnou papírů. Oči podlité krví, vlasy rozcuchané, na sobě tričko s infantilním potiskem. Dospělý chlap, který evidentně zabloudil ve vlastním životě.
„Co to má znamenat?“ zeptala se chladně.
„Podepsané dokumenty. Souhlasím s rozvodem. Bez majetkových tahanic. Bez podmínek.“
Přimhouřila oči. „Tak jednoduše?“
„Chtěla jsi to. Máš to. Vyhrála jsi, Terezo.“
„Tohle není partie šachů,“ odsekla. „Tohle je můj život. A jestli to bereš jako soutěž, pak jsme opravdu skončili.“
V hrdle ji pálilo, ale nedovolila si slzy. On nic neřekl. Položil krabici ke stěně a zamířil k výtahu. Bez scén, bez velkých gest. Jako by vracel balík na poště.
A tím to skončilo. Žádné rozbité talíře, žádné dramatické návraty. Možná je to tak lepší. Nemá smysl držet most, který už z obou stran pohltily plameny.
O dva dny později narazila na Ivanu Bartošovou. Mezi regály supermarketu, u pultu s olivami a nakládanou zeleninou. Náhoda, která štípala.
Ivana měla na sobě elegantní kabát a přes rameno novou kabelku. Usmívala se tím svým vítězným úsměvem.
„Koukám, že to zvládáš obstojně,“ poznamenala s předstíraným zájmem. „I bez manžela.“
Tereza se narovnala. „Zvládám to proto, že mám v hlavě víc než jen manipulace.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou Ivana. „Ženy jako ty nakonec stejně zůstanou samy. Muži mají vždycky na výběr.“
Tereza se lehce pousmála. „Zajímavé. A vy jste si vybrala samotu dobrovolně? Nebo jen nikdo nevydržel váš charakter?“