Ivana Bartošová chtěla ještě něco odseknout, ale zakuckala se hroznem tak nešťastně, že další slova už ze sebe nedostala. Tereza Horská toho využila. Otočila se na podpatku a odešla dřív, než by jí někdo musel podávat sklenici vody nebo zachraňovat situaci.
Téhož večera se ozval Radim Král. Zpráva byla stručná, nezvykle pokorná:
„Chybíš mi. Mohli bychom si promluvit? Bez mámy. Bez právníků.“
Dlouho držela telefon v ruce a sledovala displej, jako by čekala, že text zmizí. Nakonec odpověděla prostě: „Zítra v poledne. Kavárna na rohu.“
Dorazil pozdě. Samozřejmě. Jako vždycky. A místo kávy jí přinesl čaj. Také jako vždy. Ty drobné zvyky ji léta rozčilovaly — a přesto v nich bylo cosi důvěrně hřejivého.
„Opravdu mi chybíš,“ začal tiše, oči sklopené ke stolu. „Nejsi pro mě jen manželka. Ani jen partnerka v podnikání. Ani jen někdo, kdo sdílí byt.“
„Ale pořád méně než tvoje matka, že?“ pronesla klidně Tereza.
Přejel si rukou po čele. „Já… myslím, že není v pořádku. Psychicky. Až teď mi to dochází.“
„Až teď?“ pousmála se hořce. „Když jsi bez peněz, bez domu a bez pohodlí?“
„To není fér.“
„Fér?“ skočila mu do řeči. „Mně nešlo o spravedlnost. Potřebovala jsem, abys stál vedle mě, když to bylo těžké. Místo toho ses postavil za ni. Věřil jsi, že ví všechno líp. Že je chytřejší, schopnější… důležitější.“
„Ty jsi silná,“ namítl. „Věděl jsem, že to zvládneš.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Zvládla jsem to, protože jsem neměla kam couvnout. To je rozdíl. Zradil jsi mě. Ne tělem — to bych možná dokázala odpustit. Ale tím, že jsi nebyl tam, kde jsi měl být. Když jsem se uvnitř rozpadala, ty jsi nikde nebyl.“
Mlčel a hleděl do šálku. Ona upírala pohled z okna na ulici. Mezi nimi stál stůl, cukřenka, dvě sklenice vody — a osm let společného života.
„Co ode mě teď vlastně chceš?“ zeptala se.
„Vrátit se.“
Nadechla se. „Já bych si přála jediné. Přestat mít strach usínat sama. Víš, čeho se bojím? Ne té prázdné postele. Bojím se, že se vrátíš, já ti uvěřím — a pak si znovu vybereš ji.“
„Když řekneš ne, už se nevrátím,“ odpověděl tiše.
Podívala se mu konečně do očí. „Tak poslouchej pozorně. Ne.“
Zvedl se bez dalšího slova. Žádná dramatická gesta, žádné sliby. Prostě odešel. Tentokrát definitivně.
O měsíc později seděla Tereza Horská v kanceláři notáře. Podepsala poslední dokument, převzala složku s razítky a pomalu vydechla. Bylo rozhodnuto. Byla volná.
Venku svítilo slunce. Její auto se na parkovišti lesklo, jako by začínalo novou kapitolu spolu s ní. Usedla za volant, podívala se do zrcátka a lehce se usmála. Nebylo to vítězství. Spíš přežití. Nikomu se nepomstila. Jen odešla ze hry bez toho, aby ztratila sama sebe.
Telefon zavibroval. Neznámé číslo.
„Stále máme zájem o vaši účast jako investorky. Můžeme projednat projekt v Miláně? Součástí je i pobyt u moře.“
Usmála se víc než předtím.
Ano. Můžeme.
Někdy láska neznamená držet se zuby nehty. Někdy je skutečnou odvahou pustit. Když si člověk zvolí sebe, nic neztrácí — naopak poprvé opravdu najde to, co mu patří.