„Ivano… prosím tě…“ ozvalo se ve sluchátku. Hlas byl zastřený, slabý, přerušovaný sípavým kašlem, který nebral konce.
„Štěpáne? Jsi to opravdu ty?“ poznala Ivana Bednářová bývalého manžela až po několika vteřinách.
„Ano… já. Chtěl jsem se ti omluvit. Než… než bude pozdě. Ublížil jsem ti víc, než jsem si tehdy připouštěl. Aspoň trochu si potřebuji ulevit,“ vypravil ze sebe Štěpán Martinec a znovu se rozkašlal.
„Proboha, co se děje?“ sevřel se jí žaludek úzkostí.
„Mohla bys přijet? Víš přece, kde bydlím,“ zašeptal tak tiše, že ho sotva slyšela.
Před dvěma lety stanul Štěpán ve dveřích jejich bytu s mladou ženou po svém boku. Byla nejméně o deset let mladší než on a působila sebevědomě. Aniž by si zul boty, pronesl:
„Ivano, promiň, ale odteď budu žít s Nikolou Šimonovou. Přišel jsem ti to říct na rovinu.“
„To myslíš vážně? Po dvaceti letech manželství?“ vydechla nevěřícně. „Zbláznil ses?“
Nikola stála opodál, oči přilepené k displeji telefonu, prsty rychle ťukaly do klávesnice. Jako by se jí to vůbec netýkalo.
„Děti jsou dospělé, chci změnu. Něco nového. Jsem přece chlap,“ pokrčil rameny. „Podívej se na sebe… třeba ten župan.“
Ivana sklopila zrak. Na látce se vyjímal zaschlý flek od boršče, který vařila speciálně pro něj, přestože ho sama neměla ráda. V očích ji zaštípaly slzy.
„Takže?“ dokázala ze sebe dostat.
„Byt je psaný na mě. Budeme tu bydlet my dva. Snad chápeš.“
Chápala až příliš dobře. Mlčky si sbalila pár kufrů a odešla. Žádné scény, žádné rozbíjení talířů. Štěpán věděl, že od ní žádný výbuch čekat nemůže. Nikola za celou dobu nepronesla jediné slovo, zřejmě řešila pracovní hovory.
Ivana se přestěhovala k matce. Zlomené srdce hojila péčí o květiny – přesazovala je, zalévala, mluvila na ně. Ticho bytu jí připomínalo, že některé rány se hojí pomalu.
Jakmile teď uslyšela jeho zničený hlas, staré křivdy ustoupily do pozadí. Rychle se oblékla, přitom si automaticky kontrolovala šaty, zda na nich není skvrna – ta dávná stopa od polévky se jí navždy vryla do paměti.
Klíče od bytu jí tehdy Štěpán nechal. Prý kdyby s Nikolou odjeli, aby mohla přijít nakrmit rybičky.
Když odemkla, udeřil ji do nosu těžký, zatuchlý pach. S obavami prošla chodbou směrem k ložnici, kde očekávala vyhublou, nemocí zničenou postavu. Místo toho spatřila Štěpána, který sice vypadal pobledle, ale rozhodně ne jako člověk na prahu smrti.
„Přišla jsi,“ pousmál se slabě.
„Samozřejmě. Co je ti?“ přistoupila blíž.
„Nemůžu vstát. Nemám sílu.“
„Volal jsi lékaře?“
„Jak bych mu otevřel?“ namítl bezmocně.
Ivana rychle zhodnotila situaci. Nezdálo se, že by šlo o bezprostřední ohrožení života, přesto zavolala obvodního lékaře. Ten po vyšetření konstatoval obyčejné nachlazení.
„Tvrdil jsi, že umíráš, a přitom máš jen zvýšenou teplotu,“ neodpustila si výtku. „Tohle se nedělá.“
„Vážně jsem měl pocit, že je to konec. Nikdy mi nebylo tak mizerně,“ přiznal tiše. „A být sám… to je děsivé.“
„A kde je Nikola?“ zeptala se chladně.
Odvrátil pohled. „Odešla. Nechala mě tu. Odjela až do Číny. Ivano… já neumírám na nemoc. Umírám steskem po tom, co jsem zahodil.“