„…po tom, co jsem zahodil.“
„Kvůli tobě,“ dodal zlomeně. „Tehdy jsem se zachoval jako naprostý blázen. Měl jsem zatmění rozumu, měla jsi pravdu.“
Ivana mezitím tiše obcházela byt a dávala věci do pořádku. Smetla prach z polic, sesbírala rozházené oblečení a otevřela okno, aby vyvětrala zatuchlý vzduch. Uvnitř ji hřálo zadostiučinění – Štěpán se konečně probral. Trvalo mu to roky, ale přece.
Když skončila, opřela se o stůl a zadívala se na něj. „Co kdybychom to zkusili znovu?“ nadhodila opatrně.
Zasmál se. „Ty ale umíš překvapit. Po tom všem? Vždyť uběhla spousta času.“
„A na tom záleží?“
„Vůbec ne,“ rozzářil se. „Pořád jsme přece ti samí – Ivana a Štěpán. Já vždycky věděl, že je to osud. Už jen ta podobnost našich jmen něco znamená.“
Mluvil stejně jako kdysi – trochu pateticky, trochu směšně, ale přesně tak, jak to na ni vždycky zabíralo. Úklid dokončila až pozdě večer. Chystala se odejít, jenže Štěpán, kterému se viditelně ulevilo, jí zastoupil cestu.
„Nikdy jsem tě nepřestal milovat,“ řekl tiše. „Zůstaň. Tohle je přece i tvůj domov.“
Nečekal na odpověď. Lehce ji zvedl do náruče a odnesl do ložnice.
„Blázne, vždyť jsi ještě nemocný,“ smála se, ale nebránila se.
A tak u něj zůstala. Dny plynuly v podivném opojení – jako by se vrátili o dvacet let zpátky. Ivana se cítila mladá, lehká, skoro bezstarostná. Dokonce ji napadlo, že těch pár ztracených let možná stálo za to, pokud teď prožívá něco takového.
Idyla však skončila náhle. Jedno odpoledne se v zámku ozvalo otočení klíče.
„Štěpáne! Jsem doma! Překvapení!“ zazněl z předsíně veselý hlas. „Skončili jsme o dva měsíce dřív, obchod je uzavřený a já jsem zpátky!“
Nikola Šimonová mluvila rychle, už si přitom svlékala kabát. „Teda, to je tu uklizeno! To jsem nečekala.“
Ivaně vyklouzla z ruky hrnek a roztříštil se o podlahu. Štěpán jen na okamžik ztuhl, pak vyskočil a s širokým úsměvem vykročil ke dveřím.
„Nikolko! Strašně jsi mi chyběla! Máme tu návštěvu – Ivanu.“
Nikola nadzvedla obočí, ale podala jí ruku. „Těší mě.“
„Nedělej si hlavu,“ spustil Štěpán rychle. „Bylo mi špatně, doktor mi předepsal injekce. Ivana mi je chodila píchat. A když už tu byla, pomohla i s úklidem. Musím se přiznat.“
„To je od vás milé, Ivano,“ pronesla Nikola klidně.
Ivana se konečně probrala z šoku. „Jak jsi mi to mohl udělat? Věřila jsem ti!“
Štěpán ji prosebně tišil pohledem, aby mlčela. Jenže v ní to vřelo. Bolest i ponížení ji přiměly říct všechno – o jeho telefonátech, vyznáních i slibech. Vyšlo najevo, že Nikola byla jen dlouhodobě pracovně v Číně a nikoho neopustila.
„Tak teď už opravdu odcházím,“ uzavřela Nikola chladně. „A nečekej, že se vrátím. Tohle neodpouštím.“
Popadla dosud nevybalené kufry a odešla. Ivana si beze slova začala balit také. Štěpán před ní klečel, chytil ji za ruce, prosil o odpuštění, ale tentokrát byla neoblomná. Zavřela za sebou dveře.
Od té doby jí volal denně. Sliby, lichotky, omluvy – nic nefungovalo. Dvakrát přišel s kyticí, pokaždé mu zabouchla před nosem.
Asi po čtrnácti dnech zazvonil telefon znovu. Tentokrát to byl jejich starší syn Matěj Bednář.
„Mami, můžeš přijet?“ zněl nejistě.
„Co se děje, Matěji?“
„Je tu táta. Tvrdí, že umírá, a že potřebuje tebe.“
„Tak už obtěžuje i tebe? Ať jde domů, já nikam nejedu.“
„On ale odejít nechce. A je tu Klára Planýová… víš, není to zrovna příjemné.“
Ivana si povzdechla. Ať chtěla nebo ne, bylo jasné, že to bude muset nějak vyřešit, protože někdo z téhle šlamastyky bude muset zachránit celou rodinu.