Ivana tedy bez dalších řečí dojela k synovi a svého „umírajícího“ manžela si odvezla domů. Štěpán Martinec sotva stál na nohou – byl opilý, zarostlý a zanedbaný. Nejprve ho bez milosti poslala do koupelny, kde ho nechala vykoupat, a mezitím mu připravila silný horký čaj, aby se trochu probral.
Zatímco seděl ve vaně, nepřestával mluvit. Přiznával, jak pošetile se zachoval, jak si nedokázal vymyslet ani rozumnou záminku, aby se s Nikolou Šimonovou rozešel bez scén, protože – jak sám říkal – ona by mu to nikdy nedarovala tak klidně jako jeho „nejdražší Ivanka“.
„Ivanko, ať jsem provedl cokoli, věř mi, že jsem miloval jen tebe. A milovat budu. Ty jsi moje druhá půlka,“ opakoval s dojetím.
Když konečně vyšel z koupelny střízlivější a upravenější, vytáhl kus drátu, který kdovíproč našel v zásuvce, stočil z něj improvizovaný prstýnek, z papírového ubrousku vytvořil jakousi květinu a teatrálně si před ní klekl.
„Tak co, Ivanko… vezmeš si mě znovu?“
To ji skutečně zaskočilo. Zakryla si ústa rukou, aby skryla úsměv.
„Nevím. Musím si to promyslet,“ odpověděla schválně s lehce povýšeným výrazem a poodstoupila.
„Proboha, vždyť už nám táhne na padesát. Co chceš řešit?“ usmál se Štěpán.
„Řešit mám co. Hodně jsi mi ublížil,“ pronesla vážně.
Přesto se mezi nimi postupně znovu rozhořela náklonnost. Společné snídaně, večerní procházky, drobná gesta – jejich dům se po letech naplnil teplem.
Jednoho dne zavolala dcera Markéta Urbanová, že přijde představit svého snoubence Filipa Malíře a přinese svatební oznámení. Ivana se rozhodla, že o návratu otce domů zatím nic neprozradí. Bude to překvapení.
Když mladí vstoupili do bytu a uviděli rodiče spolu, Markéta rozzářeně vykřikla: „Počkejte… vy jste zase spolu?“
„Dá se to tak říct,“ pousmála se Ivana rozpačitě.
„Tak co, tati, už ses vyřádil?“ obrátila se dcera přísně na Štěpána.
„Udělal jsem chybu. Doufám, že vy se podobným omylům vyhnete,“ odpověděl pokorně.
„Já bych ho nejdřív zabila a pak mu to nikdy neodpustila,“ poznamenala Markéta s kamennou tváří.
„Slyšíš to, Filipe?“ zasmál se Štěpán a snažil se odlehčit situaci.
Večer strávili u jednoho stolu, vzpomínali na dětství a smáli se dávným historkám. Ivana si uvědomila, jak moc jí tyhle obyčejné chvíle chyběly.
Pak Štěpán slavnostně oznámil: „Mimochodem, požádal jsem vaši maminku znovu o ruku. Takže letos nebude jen jedna svatba.“
„Ale prosím tě,“ mávla rukou Ivana. „My si jen zajdeme na radnici, žádné okázalé oslavy.“
„Takže souhlasíš?“ vyhrkl nadšeně.
Objali se a Markéta nadšeně navrhla: „Co kdybychom měli obřad ve stejný den?“
„Skvělý nápad,“ souhlasila Ivana. „Ale zůstane to mezi námi. Ten den patří vám.“
Domluvili se na srpnu.
V den D stála Ivana před zrcadlem a pečlivě upravovala Štěpánovi kravatu.
„Ty se ještě převlékneš, že ano?“ zeptal se opatrně.
Prohlédla si své šaty. Na první pohled jim nic nechybělo, ale vzpomněla si na nedávnou poznámku o „staré babce“ a rychle přikývla. „Samozřejmě. Jen jsem si zkoušela něco staršího.“
„Uf, už jsem se bál,“ oddychl si. „Nechci, aby moje žena vypadala jako babička.“
Ta věta ji bodla víc, než čekala. Představa, že by ji považoval za stařenu, jí nedala klid. Popadla kabelku a vyrazila do nejbližšího obchodu. Potřebovala nové šaty – takové, ve kterých se bude cítit mladá a krásná.
Když se vrátila, byla udýchaná, vlasy rozcuchané. „Ivano, za půl hodiny je obřad,“ kroutil hlavou Štěpán. „Vypadáš jak po vichřici.“
Rychle se učesala, převlékla do nových šatů a naposledy se na sebe podívala do zrcadla. Pak popadla kytici, zamkla byt a společně se Štěpánem spěchali k autu, aby stihli slavnostní okamžik, který měl navždy změnit jejich životy.