Hosté už postávali před obřadní síní a svatební veselí se brzy rozjelo naplno. Oslava byla okázalá, sál zaplněný do posledního místa, přípitky střídaly dojemné proslovy a nechyběly ani slzy dojetí. Když hudba na chvíli utichla, přistoupila k Ivaně Monika Tkadlecová, svědkyně nevěsty. Vypadala nesvá, prsty nervózně svírala skleničku.
„Ivano… je mi to trapné, ale už si nevím rady,“ začala tiše.
„Co se děje, Moniko?“ zpozorněla Ivana.
„Štěpán Martinec se ke mně chová víc než přátelsky. Odmítám ho, ale jako by to neslyšel. Nechci kazit Markétě Urbanové svatbu, proto to říkám vám.“
Ivana se pousmála, i když jí v očích problesklo podráždění. „Moniko, jsi mladá a hezká, to ano. Ale to ještě neznamená, že po tobě každý muž vyjede.“
Monika se napřímila. „Takže mi nevěříte?“
„Znám svého manžela,“ odpověděla klidně Ivana. „Rád si zaflirtuje, je to takový galantní bavič. Neber si to osobně.“
Bylo zřejmé, že Monika to za nevinné laškování nepovažuje, ale dál se nepřela.
Vzápětí se přiřítil rozesmátý Štěpán, tváře rozpálené od tance. Ještě před chvílí rozproudil parket plný žen.
„Co po tobě Monika chtěla?“ zeptal se lehkovážně.
„Tvrdí, že ji obtěžuješ.“
„Prosím tě,“ mávl rukou. „To si vymýšlí.“ A už se znovu vracel mezi hosty.
Když se večer chýlil ke konci a svatebčané vyšli naposledy novomanželům popřát, Ivana zjistila, že Štěpán zmizel. Spolu s dcerou se ho vydaly hledat. Našly ho u dveří do kuchyně. Tiskl mladou servírku ke zdi, nosem jí přejížděl po krku a cosi jí šeptal. Dívka se chichotala a přivírala oči.
„Tati!“ vykřikla dcera, oči vytřeštěné šokem.
Štěpán se od dívky odlepil. „Ale no tak…“
„To je všechno? Dneska není jen moje svatba, ale i vaše druhá šance. Co to vyvádíš?“ vyčetla mu dcera.
„Dělal jsem si legraci.“
„Mami, proč mlčíš?“ obrátila se zoufale na Ivanu.
Ivana jen pokrčila rameny. „Nebudeme si přece kazit večer. Domů pojede se mnou.“
„Tak se mějte,“ odsekla dcera. „Odjíždím se svým – normálním – manželem. Vy dva jste opravdu zvláštní.“
O několik dní později to dcera nevydržela a znovu si s matkou promluvila.
„Mami, vím, že je to táta. A asi bych měla být ráda, že jste zase spolu. Ale nechápu, jak mu můžeš odpustit a ještě tolerovat takové chování.“
Ivana si povzdechla. „On už je takový. Trvalo mi roky, než jsem to přijala. Miluje mě, o tom nepochybuju. Jen občas potřebuje obdiv mladších žen. Nemá cenu dělat scény. Pochopil, že odchod byla chyba, a znovu ji neudělá.“
„Ale ty si zasloužíš víc,“ namítla dcera tiše.
Štěpán se mezitím tvářil, jako by se nic nestalo. Dokonce působil spokojeněji než dřív. Ivana měla pocit, že je šťastný už jen proto, že se k ní mohl vrátit.
Asi dva týdny po svatbě zazvonil Štěpán u dveří bytu a nebyl sám. Vedle něj stála mladá žena, kterou Ivana okamžitě poznala.
„Ivano, to je Aneta Moravecová. Pamatuješ? Obsluhovala na Markétině svatbě.“
„Pamatuju,“ vydechla Ivana a podlomila se jí kolena. Ten obraz od kuchyně se jí vrátil v plné síle.
Štěpán se zatvářil téměř pobaveně. „Odteď bude bydlet se mnou. Tedy… nemusíš se stěhovat, zůstaneme tady. My s Anetou budeme u mě. Rozvádět se přece nemusíme, ne? Člověk nikdy neví…“
Zasmál se, jako by pronesl povedený vtip.