„Jestli okamžitě nevypadneš z mého bytu, zavolám policii a vyvedou tě odtud násilím. Sbal si svoje věci a vrať se tam, odkud jsi přišla. Můj syn potřebuje péči, stejně jako já. Kdo si myslíš, že jsi, abys mi tu něco poroučela?“ křičela tchyně a propalovala svou vzdorovitou snachu nenávistným pohledem.
Kdyby se tehdy Gabriela Malířová zalekla a poslechla výhružky své tchyně, nikdy by nepoznala klid a spokojenost, které ji čekaly po rozvodu s jejím milovaným synáčkem.
Paradoxem zůstává, že právě tato žena stála u zrodu rozpadu manželství. Přesto k ní Gabriela necítila zášť. Naopak – byla jí svým způsobem vděčná. Díky celé té bouři si dokázala uspořádat život podle sebe a konečně si dopřát ticho, po kterém tolik toužila.
Do manželství vstupovala už jako vyzrálá žena, bylo jí téměř třicet. Vyrůstala v početné rodině a od dětství snila o vlastním prostoru, kde by nebyl hluk ani věčný shon. Není divu – její dětství se odehrávalo uprostřed neustálého křiku, pobíhání a nekonečných povinností.
V domě jejích rodičů panoval téměř nepřetržitý ruch. Úkoly si psala na parapetu v kuchyni, protože jinde nebylo místo. Spávala v předsíni na úzkém rozkládacím gauči spolu s mladší sestrou a sotva přišla ze školy, už pomáhala mamince s domácností.
Ze všeho nejvíc si tehdy přála jediné – co nejrychleji dospět a odejít. Byla cílevědomá a vytrvalá, proto se i přes nepohodlí a nedostatek soukromí pilně učila. Věděla, že jen výborné výsledky jí otevřou dveře k jinému životu, daleko od věčného rámusu.
Po maturitě nastoupila na místní vysokou školu a vybojovala si místo na koleji. Ani tam sice nepanovalo absolutní ticho, ale přece jen to bylo snesitelnější – alespoň už nemusela sdílet úzkou postel a mít pocit, že jí někdo neustále dýchá za krk.
Znovu obstála. Studium zakončila s vyznamenáním a přijala místo laborantky v továrně. Hlavním důvodem nebyla samotná práce, nýbrž skutečnost, že mladým zaměstnancům nabízeli služební byt. A tak se Gabriela konečně dočkala – začala bydlet sama.
Zamilovala si poklidné večery. Po návratu z práce si připravila jednoduchou večeři, zalila čaj a usadila se k televizi. Nikdo jí nepřepínal program, nikdo ji nevyháněl od stolu ani nevyžadoval pozornost. Mohla si vychutnat seriál nebo jen tak sedět a poslouchat ticho.
Samota pro ni nebyla trestem, ale darem. To ovšem neznamená, že by neměla ráda své rodiče či sourozence. O víkendech je navštěvovala, k narozeninám a svátkům nosila drobné dárky a občas je pozvala i k sobě.
Jenže hluk a chaos se pro ni staly téměř nesnesitelnými. Prudké zvuky, dupot dětských nohou či překřikování ji vyváděly z míry.
Vyhýbala se večírkům i bujarým oslavám. Do klubů nechodila, nenechala se svést pozornostmi mladých kolegů z továrny. Byla přesvědčená, že manželství by pro ni znamenalo návrat ke křiku a neustálému nepořádku. A to odmítala.
Tak uběhlo několik let. Jednoho dne se rozhodla natřít podlahu v předsíni. Výrobce uváděl, že nátěr zaschne za šest hodin, což znamenalo, že musí byt opustit alespoň na půl dne.
Když měla hotovo, vydala se k rodičům. Cestou koupila drobné dobroty, aby jim udělala radost. Jenže tentokrát neměla štěstí – její druhá sestra, už matka několika dětí, se rozhodla přijet také.
Dvě hodiny v rodném domě byly pro Gabrielu téměř zkouškou trpělivosti. Odvykla si dětskému křiku i hlučným hrám, nechtělo se jí zapojovat do překřikujících se debat. Nakonec se omluvila a odešla.
Zamířila do parku. Věděla, že u rybníka stojí několik laviček, kde bývá klid. Plánovala tam strávit další tři či čtyři hodiny, než se bude moci vrátit domů.
Když dorazila na místo, zjistila, že jednu z laviček už někdo obsadil. Seděl tam mladý muž a tiše hleděl na vodní hladinu. Na pozdrav jí jen lehce kývl hlavou.
Gabriela očekávala, že se pokusí navázat hovor a naruší její vytoužené ticho. Nic takového se však nestalo. Neznámý mlčel a působil dojmem, že si stejně jako ona užívá samotu.
Po chvíli na jeho přítomnost téměř zapomněla. Zadívala se na široké nebe, na kachny líně plující po rybníce i na listí, které vítr roztáčel ve vzduchu. Myšlenkami se vzdálila od okolního světa.
Přemítala o životě své sestry a nemohla se ubránit pocitu, že některá rozhodnutí byla učiněna příliš unáhleně.