Napadlo ji, že její sestra možná udělala ukvapený krok, když se hned po maturitě vdala a během pár let přivedla na svět tři děti. Přesto ji Gabriela Malířová nesoudila. Každý přece hledá štěstí po svém a volí si vlastní cestu. Jen sama sobě si tehdy tiše slíbila, že už se podobných rodinných sešlostí účastnit nebude.
Bolest, která jí ještě před chvílí svírala hlavu, pomalu polevovala. Tlak ve spáncích ustal a s ním se rozplynula i podrážděnost. Úzkost se vytratila stejně nenápadně jako vítr, který před chvílí čeřil hladinu rybníka. Gabriela pocítila úlevu – znovu našla vnitřní klid, o který ji rodinné debaty připravily.
Z přemýšlení ji vytrhl lehký pohyb vedle sebe. Otočila hlavu směrem k vedlejší lavičce. Neznámý muž k ní natahoval papírový kelímek, z něhož stoupala pára a linula se jemná vůně. U nohou měl položenou termosku.
„Zelený čaj s jasmínem,“ pronesl tiše. „Vždycky si ho beru na procházku. V tomhle tichu chutná nejlépe.“
Jeho hlas působil uklidňujícím dojmem, skoro jako by k té poklidné scenérii patřil. Gabriela si kelímek převzala a opatrně se napila. Nápoj byl příjemně hřejivý a lehce nasládlý. S vděčným úsměvem mu poděkovala kývnutím a znovu se zadívala na kachny, které líně kroužily po vodní hladině.
O týden později se do parku vypravila znovu. Jako by ji tam cosi táhlo. Muž seděl na stejném místě jako minule. Když ji spatřil, pousmál se a tentokrát se představil – jmenoval se Ctibor Fiala.
Tak začalo jejich seznámení, které se postupně proměnilo ve vztah. Gabriela si brzy uvědomila, že k němu cítí víc než jen sympatie. Jeho vyrovnanost a tichá povaha ji přitahovaly. V jeho blízkosti se cítila bezpečně a uvolněně. Mluvil klidně, nikdy nezvyšoval hlas a dával přednost domácí pohodě před hlučnými podniky.
Jednou jí svěřil, že stále bydlí se svou matkou, Ivanou Vacekovou. Ta si však domů často zvala přítelkyně, a jejich hlučné návštěvy ho vyčerpávaly. Právě proto si začal hledat vlastní bydlení. Něco už měl naspořeno a doufal, že brzy najde vhodný byt.
Gabriela se mu tehdy otevřela také. „I já si dávám peníze stranou,“ přiznala. „Teď sice bydlím ve služebním bytě, ale toužím po něčem vlastním. Snad se mi během pár let podaří něco koupit.“
Ctibor se na chvíli odmlčel, jako by sbíral odvahu. Pak řekl: „Gabrielo, zamiloval jsem se do tebe. Jsi rozvážná, klidná, nehádáš se a nepotřebuješ kolem sebe neustálý ruch. Co kdybychom to vzali vážně? Vzali se, spojili úspory a pořídili si společný domov? Mohli bychom spolu trávit tiché večery.“
Její odpověď přišla bez váhání. „Ano, Ctibore. I já tě miluji. Budeme si užívat klid ve dvou.“
A tak se také stalo. Svatbu pojali skromně, bez okázalých oslav a zbytečného rozruchu. Brzy našli byt v poklidné čtvrti, kde většinu sousedů tvořili starší lidé. Přesně takové prostředí jim vyhovovalo.
Manželství jejich povahy nezměnilo. Večery trávili doma, často u televize nebo nad knihou. Jen občas jejich ticho narušila Ctiborova matka. Ivana Vaceková vpadla do bytu jako vítr, vychrlila novinky, vypila šálek čaje a stejně rychle zase odešla – přičemž neopomněla poznamenat, že mladí žijí až příliš spořádaně.
Ctibor o své matce mluvil s patrnou oddaností. „Vychovala mě sama,“ říkával. „Starala se o mě, když jsem byl nemocný. Dětství jsem z velké části strávil po nemocnicích. Nemohu jí odepřít návštěvu. Prosím tě, měj s ní trpělivost.“
Gabriela se usmívala. „Neboj se, dlouho se nezdrží. Přijde, zkontroluje nás a zase zmizí. I když mám pocit, že mě příliš v lásce nemá. Jednou je polévka přesolená, podruhé ti prý dávám moc smaženého a potřetí jí vadí průvan.“
Postupem času však tchyniny návštěvy řídly. Přibývající léta si vybírala svou daň a cesta přes celé město pro ni byla čím dál náročnější.
Jednoho dne ale syna i snachu zaskočila nečekaným oznámením. Prodala svůj byt a pořídila si malý domek za městem.
„Mami, a co tam budeš dělat sama?“ podivil se Ctibor. „Je tam všechno, co potřebuješ? Měla ses s námi poradit. Městský byt sis měla raději nechat, kdyby se něco stalo.“
Ivana Vaceková se jen usmála. „Vždyť vy máte dost místa. Kdyby bylo nejhůř, přestěhuju se k vám. Snad byste starou paní nevyhodili.“
Gabrielu při těch slovech zamrazilo. Představa, že by jejich křehce vybudovaný klid mohl být znovu narušen, jí probleskla hlavou, ale navenek zachovala vyrovnaný výraz.