Ivana Vaceková dál nadšeně líčila, jak si nový život představuje. Vyprávěla, že už založila záhonky a chystá se vysadit rybízové keře. Těšila se, jak bude celé dny trávit na zahradě, protože práce s hlínou ji prý vždy uklidňovala. V mládí na to neměla čas, teď si chtěla všechno vynahradit.
Léto uteklo a po něm i podzim. Ctibor s Gabrielou se za ní na venkov nedostali ani jednou. Buď měla Ivana jiné plány, nebo se jim nedařilo vyvázat z pracovních povinností. Každý si žil svým tempem a zdálo se, že takový režim vyhovuje všem.
Jenže přišla zima. První mrazy sevřely krajinu a pole přikryla sněhová pokrývka. Právě v jednom z těch křišťálově chladných dnů Gabriela zjistila, že tchyně hodlá chladné měsíce strávit u nich.
Ukázalo se, že domek není uzpůsobený na celoroční bydlení. Vytápěl se jen malým krbem, který v silnějších mrazech nestačil. Zůstat tam přes zimu by bylo nemožné. Gabriela měla pocit, jako by se jí znovu bortil křehký pocit jistoty. Ctibor ji však uklidňoval.
„Vydrž to jen tuhle jednu sezónu,“ přesvědčoval ji. „Na jaře dům upravím, zavedu pořádné topení, aby tam maminka mohla být i přes zimu.“
Neochotně souhlasila. Zima se však táhla nekonečně. Ivana Vaceková se v jejich bytě neusadila jako host, ale jako paní domu. Udílela pokyny, co se bude vařit k obědu i večeři, kdy je vhodné vyprat záclony, a dokonce určovala, v kolik se má jít spát a kdy vstávat.
Od rána do večera zněla bytem hlasitá hudba. Ivana si potrpěla na lidové písně v podání známých interpretů a pouštěla si je bez ohledu na okolí. Večer býval klid jen zbožným přáním. Sluch jí už tolik nesloužil, takže televize běžela na plný výkon.
O víkendech navíc přicházely její přítelkyně. Sedávaly dlouhé hodiny u stolu, popíjely čaj i domácí likéry a rozebíraly životy svých dospělých dětí. Jednou Gabriela náhodou zaslechla rozhovor, který jí vehnal krev do tváří.
„Moje snacha je naprosto neschopná,“ stěžovala si Ivana. „Snad chce Ctibora dostat do hrobu. Do jídla sype hory soli, servíruje tučnou krkovičku a saláty zalité majonézou. Takhle dlouho nevydrží. Vždyť byl zvyklý na lehká, zdravá jídla. Nechápu, jak může dovolit vlastní ženě, aby mu ničila zdraví.“
A tím neskončila. Kritizovala i to, jak se její syn obléká, jak prý Gabriela nedbá na jeho pohodlí a zdraví. Přítelkyně jí horlivě přikyvovaly a přisvědčovaly, že taková snacha je skutečně pohroma.
Když konečně dorazilo jaro a slunce začalo hřát, Ivana se odstěhovala zpět do svého domku. V bytě zavládl klid a manželé si pomalu znovu zvykali na své tempo i ticho.
Během léta Gabriela Ctibora opakovaně upozorňovala, že je nutné dům před zimou zateplit a vyřešit topení. On však práci stále odkládal. Vždy se našlo něco naléhavějšího.
S prvními podzimními mrazíky se scénář zopakoval. Ivana Vaceková se opět přestěhovala k nim. Tentokrát už Gabriela nedovolila, aby jí tchyně dirigovala život. Když uznala, že je čas jít spát, televizi jednoduše vypnula. Návštěvy kamarádek omezila s tím, že potřebuje klid.
Ctibor zůstával stranou. Do sporů se nevměšoval a jen tiše žádal manželku o trpělivost alespoň do jara.
I tato zima nakonec pominula. S prvními paprsky a rašící trávou se Ivana opět vrátila do svého domku, přičemž synovi slíbila, že s příchodem chladu přijede zase.
Jakmile odjela, Gabriela si s Ctiborem vážně promluvila. „Příští zimu už to nezvládnu,“ řekla rozhodně. „Prosím tě, zařiď, aby k nám nepřijela. Když bude nejhůř, pronajmeme jí na zimu malý byt.“
Ctibor přikývl a slíbil, že se o to postará. Na čas se jejich domácností znovu rozhostil mír.
Jenže sotva se listopadový vítr opřel do oken a přinesl první chlad, zazvonil u dveří telefon. Z Ctiborových odpovědí bylo zřejmé, kdo je na druhém konci.
Gabriela k němu přistoupila a podívala se mu pevně do očí. Ctibor zakryl sluchátko dlaní a tiše pronesl: „Máma už stojí dole před domem. Nemůžu ji přece poslat pryč. Prosím, vydrž. Je to moje matka.“
Beze slova odešla do ložnice. Vytáhla kufr a začala do něj skládat své věci. Z předsíně se už ozýval pronikavý hlas Ivany Vacekové:
„Proč mě tvoje Gabriela nepřišla přivítat? A proč jsi šel dolů sám?“