Ivana Vaceková si ani nestačila zout boty a už spustila další proud výtek:
„Ty jsi šel ven jen v tomhle svetru? Vždyť máš pořád problémy s průduškami! Měl jsi poslat dolů manželku. A podívej se tu na ten nepořádek, všude prach! Mimochodem, zítra přijede teta Klaudie Matoušeková. Neviděly jsme se celý rok, musíme probrat pár věcí. Kde je vlastně ta tvoje Gabriela? Potřebuji vybalit věci!“
Jenže Gabriela Malířová už vycházela z ložnice. V ruce držela kufr, tvář klidnou, ale rozhodnou. Zastavila se v předsíni a klidným hlasem pronesla:
„Odjedu na nějaký čas na chatu, paní Vaceková. Až mi váš syn zařídí pro vás samostatné bydlení, vrátím se. Už mě nebaví vám dělat služku a poslouchat poznámky. Nemůžu si ani oslavit Silvestra podle sebe. Každý rok se tu scházejí vaše známé, které se nechtějí plést svým dětem do svátků.“
Ctibor zůstal stát jako opařený. Jeho matka ho však pohladila po rameni a s jistotou prohlásila: „Neboj se. Vydrží tam sotva pár dní. V tom domku je zima, zmrzne a přileze zpátky.“
Jenže Gabriela se nevrátila ani druhý den, ani za týden. Pořídila si elektrické přímotopy, takže si na chatě vytvořila příjemné teplo. Měla vlastní auto, takže do práce dojížděla bez obtíží a dokonce si cestu začala užívat.
Večer si uvařila jednoduchou večeři, nalila si šálek voňavého čaje a usedla k televizi. Ticho, které kolem ní panovalo, ji uklidňovalo. Svého rozhodnutí ani jednou nezalitovala.
Když na ni občas dolehla samota, vybavila si dětství v rodném domě plném křiku a neustálého ruchu. Tam nikdy neměla kousek klidu jen pro sebe. Možná právě proto teď tolik potřebovala prostor, kde nikdo nepřekračuje její hranice. Samota pro ni nebyla trestem, ale úlevou.
Na konci týdne se před chatou objevilo auto. Vystoupil Ctibor a za ním Ivana Vaceková. Bez pozdravu vešli dovnitř a hned spustili, že se musí okamžitě vrátit do bytu.
„Gabrielo,“ začala tchyně vyčítavě, „nejsem už nejmladší. Nemohu pořád vařit sobě i synovi. Ctibor nemá ani čistou košili. A ty si tady hovíš! Navíc je to můj dům. Kdo ti dovolil tu zůstat?“
Gabriela se nenechala vyvést z míry. „Nevdala jsem se proto, abych obsluhovala dospělého muže a jeho matku. Ctibor si umí zapnout pračku i připravit večeři. Dohodli jsme se, že v našem bytě nebudou další lidé. Potřebuji klid. Pokud pro vás nechce zajistit jiné bydlení, zůstanu tady. A jestli se to nevyřeší, podám žádost o rozvod a rozdělíme majetek.“
Ivana Vaceková zbledla vztekem. „Okamžitě opusť můj dům, jinak zavolám policii! Vyvedou tě odtud. Můj syn potřebuje péči, stejně jako já. Nemáš právo si tu něco nárokovat!“
Gabriela odpověděla pevným hlasem: „A vy bydlíte v bytě, který patří mně a Ctiborovi. Pokud chcete mluvit o právech, mohla bych policii zavolat i já. Přímotopy jsem koupila já, takže tu mrznout nebudete. Když nechcete trávit zimu tady, pronajmeme vám byt. Ale já už se vašemu stylu života přizpůsobovat nehodlám. Každoroční setkání vašich kamarádek a jejich nekonečné drby mě vyčerpaly.“
Ctibor se pokusil situaci uklidnit. Tvrdil, že ho ponižuje i jeho matku. Gabriela však zůstala neoblomná. Dohoda nebyla možná.
Následující den skutečně podala žádost o rozvod. Za dva měsíce bylo manželství oficiálně ukončeno. Ani jeden z nich neustoupil.
Gabriela vyplatila Ctiborův podíl na bytě a stala se jeho jedinou majitelkou. On se s matkou přestěhoval natrvalo na chatu, aniž by řešili, komu patří topidla, která tam zůstala.
Tím se její manželství uzavřelo. Necítila lítost. Toužila po klidu a tichu – a to nakonec získala. Každý má jinou představu o štěstí a nikdo nemá právo soudit, čemu dává přednost.
Ctibor zůstal s matkou až do její smrti, plnil jí každé přání a rozmar. Gabriela už nový vztah nehledala. Rozhodla se, že samota je pro ni tím nejbezpečnějším přístavem. A v tichu, které si vybojovala, našla vlastní spokojenost.