„To sis opravdu dovolila hodně, ty chudinko?“ vyštěkla Ivana Králová a uprostřed restaurace mě pevně sevřela za zápěstí. „Myslíš, že nevidím, jak ses přilepila na mého Radima Zemana? Šaty z druhé ruky, okopané boty… Zmiz, než zavolám ochranku!“
„Mami, nech toho!“ snažil se Radim zasáhnout, ale odstrčila ho, jako by byl malý kluk.
„Buď zticha! Takové znám až moc dobře. Ubohá studentka z kolejí, pronajímá si kout někde na ubytovně a už by se cpala do slušné rodiny! Kolik ti můj syn zaplatil za tohle divadlo?“
Neodpověděla jsem. Pomalu jsem stáhla prsten z prstu, položila ho na ubrus a odešla. Za zády jsem slyšela, jak se Radim s matkou hádá, ale neotočila jsem se.
Seznámili jsme se náhodou, ve frontě ve studentské menze. Učil v budově vedle a přišel si tam dát oběd. Všiml si, jak na tácu přepočítávám drobné na porci pohanky, a beze slova doplatil u pokladny i na řízek.
„To nemusíte,“ zčervenala jsem tehdy.
„Studuješ?“ usmál se. „Taky jsem tak začínal. Jmenuju se Radim.“
Půl roku jsme se scházeli potají. Styděla jsem se za svůj pronajatý pokojík, za obnošené džíny i za to, že na rande chodím pořád v těch samých šatech. Radim se tomu smál a tvrdil, že si mě nezamiloval kvůli oblečení.
„Terezo, nechovej se jako dítě,“ objímal mě pokaždé, když jsem chtěla schůzku zrušit. „Je mi jedno, kde bydlíš. Miluju tebe, ne stav tvého účtu.“
O svých rodičích mluvil jen okrajově. Otec vlastnil síť autosalonů, matka byla v domácnosti a hrála si na společenskou dámu. „Přísná, ale spravedlivá,“ říkával o ní. Netušila jsem, jak moc se mýlí. Zasnoubení jsme se rozhodli oslavit v restauraci, kde mě chtěl konečně představit rodině.