…v restauraci podle Radimova přání. Tvrdil, že už nechce nic tajit a že nastal čas, abych se s jeho rodiči konečně setkala tváří v tvář.
Tři dny jsem obíhala obchody a zkoušela šaty z běžných kolekcí, dokud jsem nenašla tmavě modré – jednoduché, přiléhavé, bez zbytečné okázalosti. Lodičky mi půjčila spolubydlící z koleje a nalíčila jsem se sama, nejlépe jak jsem dovedla. Když jsem vstoupila do restaurace, Ivana Králová si mě přeměřila pohledem od hlavy k patě – a mně bylo okamžitě jasné, že jsem u ní propadla.
V jejích očích nebyla zvědavost, jen chlad a pohrdání.
„Tak tohle je ta Tereza?“ pronesla ledově, aniž by mi podala ruku. „Radim o tobě tolik… vyprávěl.“
Bohuslav Pražák působil mnohem přístupněji. Stiskl mi ruku, mile se usmál a dokonce mi odsunul židli. Stačil však jediný pohled jeho ženy a stáhl se do pozadí.
První hodinu jsme vedli křečovité rozhovory. Ivana Králová se vyptávala na mé rodiče – zemřeli, když mi bylo patnáct –, na práci – přivydělávám si doučováním –, i na bydlení – pronajímám si pokoj. S každou odpovědí jí tuhl výraz.
„A z čeho vlastně žiješ, děvče?“ zeptala se nahlas právě ve chvíli, kdy číšník pokládal před nás hlavní chod.
„Ze stipendia a brigád. Vyjdu s tím,“ odpověděla jsem klidně.
„Vážně? Vyjde to i na ty šaty? Minulá kolekce ze Zary, jestli se nepletu?“ uchechtla se.
„Mami,“ sevřel mi Radim pod stolem ruku.
„Co je? Mám snad právo vědět, koho si můj syn přivádí do rodiny.“
Když přinesli dezert, měla už za sebou tři sklenky vína a zábrany očividně odložila stranou.
„Víš, Terezo,“ začala přeslazeným tónem, „já jsem si o tobě zjistila úplně všechno. Samé jedničky, sirotek, co to dotáhl tak daleko…“