„…žije jen ze stipendia… Dojemné. Jenže můj syn si zaslouží víc než chudou holku z kolejí.“
„Mami, okamžitě toho nech!“ Radim Zeman prudce odstrčil židli a postavil se.
„Sedni si!“ okřikla ho Ivana Králová tak hlasitě, až se několik hostů otočilo. „Ještě jsem nedomluvila.“
Pak zabodla pohled do mě.
„Kolik chceš, abys zmizela z jeho života? Pět set tisíc? Milion korun? Řekni částku.“
V restauraci by se dalo slyšet spadnout špendlík. U vedlejších stolů lidé přestali jíst, číšníci zůstali stát s tácem v ruce.
„Nejsem na prodej,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně.
Ušklíbla se. „Každý má svou cenu, děvenko. U tebe to nebude žádná závratná suma.“
Když jsem sáhla po kabelce, aby to už skončilo, sevřela mi zápěstí. Myslela si, že utíkám. A tehdy spustila ten výlev o nuzné studentce, která by měla být vyvedena ochrankou.
Radim mi volal celou noc. Telefon jsem nechala ležet bez povšimnutí. Ráno přišla zpráva: „Promiň. Přestal jsem s ní mluvit. Miluju tě.“
Neodpověděla jsem.
V sedm zazvonil zvonek. Za dveřmi stála Ivana Králová. Bez make-upu, v obyčejné teplákové soupravě, působila spíš jako unavená žena než jako sebevědomá dáma z večera.
„Můžu dál?“
„Proč?“ dveře jsem nechala jen pootevřené.
„Radim… včera odjel. Řekl, že pokud se ti neomluvím, už se mnou nikdy nepromluví.“
„Tak jste přišla říct promiň?“
Chvíli mlčela a pak vytáhla mobil.
„Včera večer mi volal Rostislav Beneš. Znáš to jméno?“
Neodpověděla jsem.
„Majitel společnosti Beneš Development. Tvrdil, že jsem urazila jeho kmotřenku. Jeho jedinou dědičku.“
„A co z toho?“ zeptala jsem se chladně.
„Terezo… odpusť. Netušila jsem…“
„Že nejsem žádná chudinka?“ přerušila jsem ji. „Že mi dědeček odkázal podíl ve firmě, který mi připadne v pětadvaceti letech.“