„Že si záměrně vystačím se stipendiem, abych si dokázala, že všechno zvládnu vlastními silami? Že nosím obyčejné věci, protože nechci na fakultě mávat penězi před očima ostatních?“
Ivana Králová sklopila pohled k podlaze a poprvé působila nejistě.
Unaveně jsem se pousmála. „Víte co? V jednom jste měla pravdu. K Radimovi se skutečně nehodím. Jenže ne proto, že bych byla chudá. Ale proto, že se dosud nenaučil postavit se vám. A to je rozdíl. Sbohem.“
Dveře jsem zavřela tiše, ale definitivně.
Asi po hodině mi přišla zpráva od Radima Zemana. Máma říkala, že ses se mnou odmítla sejít. Řekla mi o dědictví. Terezo, peníze jsou mi jedno. Miluju tě.
Další řádky jsem ani nedočetla. Konverzaci jsem smazala.
O měsíc později jsme na sebe narazili na chodbě univerzity. Vypadal pohuble, pod očima tmavé kruhy. Hned ke mně přispěchal.
„Terezo, prosím, musíme si promluvit! S mámou už nejsem v kontaktu. Odstěhoval jsem se, mám vlastní byt.“
Zvedla jsem ruku, aby se zastavil. „Radime, jsi v jádru dobrý člověk. Ale tu noc jsem si něco uvědomila. Tvoje matka mi odkryla pravdu. Ne o mně — o tobě. Nezastal ses mě. Nechal jsi ji, aby mě před všemi shodila, a pak ses omlouval jen přes zprávy.“
„Ale já přece—“
„Odstěhoval ses až potom. Co jsi udělal ve chvíli, kdy mě nazvala chudinkou? Řekl jsi jen: ,Mami, nech toho‘. To ti připadá jako obrana?“
Zmlkl.
„Nepotřebuji muže, který mě brání zpětně. Potřebuji někoho, kdo to dokáže v daný okamžik. Měj se.“
Za tři roky jsem promovala s červeným diplomem. Oficiálně jsem převzala svůj podíl a rozhodla se otevřít vlastní kliniku.
Na slavnostním zahájení mě čekala obrovská kytice rudých růží bez podpisu. Ostraha mi jen sdělila, že ji přinesl asi třicetiletý muž a výslovně si nepřál být jmenován.
Některé mosty je lepší spálit úplně. Aby po nich nezůstala ani stopa, která by sváděla k návratu.