– Kam se poděly ty řízky? Včera jsem jich přece usmažila plný lavor, určitě kolem dvaceti kusů, – Karolína Váleková zůstala nevěřícně stát před otevřenou lednicí a zírala na prázdnou smaltovanou mísu, která osamoceně trůnila uprostřed police.
Pak pomalu přesunula pohled ke stolu. Radovan Veselý, bratr jejího manžela, se pohodlně rozvaloval na židli, párátkem si líně čistil zuby a odstrčil od sebe talíř. Zůstaly na něm jen drobky z trojobalu a mastný otisk od majonézy. Nádobí ho ani nenapadlo odnést do dřezu, přestože byl celý den doma.
– No tak jsem si dal, – utrousil bez zájmu, aniž by spustil oči z mobilu. – Byly dobrý, fakt šťavnatý. Jen soli mohlo být víc, příště ji přidej. A přílohu jsi žádnou neudělala, tak jsem to zajídal chlebem.
Karolína ucítila, jak se jí v hrudi zvedá vlna potlačovaného vzteku. Domů přišla sotva před čtvrt hodinou po dvanáctihodinové službě v nemocnici. Nohy ji bolely, záda pálila a jediné, po čem toužila, bylo něco sníst a okamžitě si lehnout. Včera místo odpočinku strávila dvě hodiny u sporáku, aby měli jídlo na několik dní dopředu. Doufala, že dnes už vařit nebude muset.
– Radovane… To nebylo jen pro tebe. Byla to večeře pro nás všechny. Minimálně na tři dny, – řekla pomalu a s námahou držela hlas v klidu. – Bydlíme tu tři. Ty jsi vážně snědl všech dvacet řízků?
– A co je na tom? – podivil se upřímně a konečně k ní zvedl oči. V jeho výrazu nebyla ani stopa studu. – Nejsem žádný drobek, potřebuju energii. Tělo si řekne. Nemůžu za to, že děláš takový… dietní porce.
– Dietní? – práskla dveřmi lednice tak prudce, až na nich zacinkaly magnetky. – Dva kilogramy masa jsou podle tebe dieta? Víš vůbec, kolik dneska stojí potraviny? A kolik času mi to zabralo?
– Ježiš, už zase, – ohrnul ret, jako by ho rozbolel zub. – Karolíno, neřeš to tolik. Je to jen jídlo. Až přijde Patrik, řekni mu, ať koupí nějaký knedlíky nebo pizzu, když se ti nechce stát u plotny. Já sním cokoliv… teda pokud to nebude nějaká sójová náhražka.
Karolína už neodpověděla. Rychle odešla z kuchyně, protože cítila, že by jinak vybuchla, a hádky nesnášela. V ložnici si sedla na kraj postele a skryla tvář do dlaní.
Radovan u nich přebýval už třetí měsíc. „Jen na chvilku,“ ujišťoval ji tehdy Patrik Krejčí, když bratra přivezl z nádraží i s kufrem. Zmínil cosi o problémech v práci v rodném městě – snad v Třebíči nebo v Sokolově – a také o rozvodu, který prý visel ve vzduchu. Podrobnosti zůstaly mlhavé.
Přijel prý do krajského města hledat nové možnosti. Hledání však probíhalo podivně liknavě. Většinu dní trávil natažený na gauči před televizí nebo hodiny vysedával na sociálních sítích, kde si psal se starými známými či novými internetovými známostmi.
Na pracovní pohovory se mu „zatím nechce“, protože „nic pořádného se nenabízí“. A jak s oblibou dodával: „Za pár korun se dřít nehodlám.“
Patrik měl vůči bratrovi výčitky a jen bezradně krčil rameny. „Je to přece moje krev. Nemůžu ho vyhodit na ulici. Vydrž ještě trochu. Až si něco najde, pronajme si byt a odstěhuje se.“ Karolína mlčela. Byla od přírody laskavá a starostlivá.
Nikdy jí nebylo líto nabídnout někomu talíř polévky nebo udělat sendvič navíc. Jenže tohle už dávno překročilo meze.
Z „jednoho talíře polévky“ se stalo kompletní živobytí pro zdravého čtyřicátníka. Radovan nepřinesl domů ani rohlík. Nenapadlo ho koupit chleba, mléko nebo aspoň balíček čaje. Bral jako samozřejmost, že když bydlí u bratra, má nárok na plnou lednici. A vaření? To je přece práce ženy v domácnosti.
Pozdě večer se ozvaly klíče v zámku. Patrik se vrátil z továrny, kde pracoval jako mistr. Poslední týdny byly náročné, přesčasy se vršily a na jeho tváři to bylo znát – unavený, pobledlý, vyčerpaný.
– Ahoj, lásko, – políbil Karolínu na tvář a sotva si zul boty, zeptal se: – Máme něco k jídlu? Umírám hlady.
Karolína jen tiše ukázala směrem ke kuchyni.
– Dneska není nic. Vůbec nic.
– Jak to, že nic? Vždyť jsi říkala, že jsi včera večer smažila řízky.