„Tvůj bratr je všechny snědl. Úplně do poslední. I tu přílohu, co jsem nechala na ráno. A salám si přivlastnil už dopoledne. V kuchyni zůstala jen hořčice a půlka kostky margarínu.“
Patrik si unaveně promnul kořen nosu a zavrtěl hlavou.
„Zase?“ vydechl. „Vždyť jsem ho prosil, aby nám aspoň něco nechal.“
Karolína si založila ruce na prsou. „Prosil? Prosby na něj neplatí. Oba chodíme do práce, splácíme hypotéku, platíme energie… a teď ještě živíme dospělého chlapa, který doma nehne ani prstem. Dělala jsem si přehled výdajů za minulý měsíc – za jídlo jsme utratili o polovinu víc než obvykle. Víš, co to znamená? Moje nové kozačky. Ty, které jsme si řekli, že zatím kupovat nebudeme.“
Patrik si povzdechl. Bylo vidět, jak v něm zápasí loajalita k bratrovi s odpovědností vůči vlastní rodině.
„Karolíno, nebuď tak rozčilená. Promluvím s ním důrazněji. Teď skočím do večerky, vezmu pár párků a uvaříme těstoviny, ano?“
Podívala se na něj se směsí lítosti a odhodlání. Bylo jí ho líto, ale zároveň cítila, že ustupovat dál už nemůže.
„Ne,“ řekla pevně. „Na párky nemám chuť. A dnes už vařit nebudu. Jsem vyčerpaná. Objednám si něco pro sebe – salát a kuřecí maso. Dáš si taky?“
Patrik bez nadšení přikývl.
Když kurýr přinesl objednávku, sotva za ním Patrik zavřel dveře, objevil se v předsíni Svatopluk Pražák. Nasával vůni z tašky a pobaveně se usmíval.
„No teda! To se tu hoduje!“ zasmál se. „Říkal jsem si, proč je dneska v kuchyni takové ticho. Restaurace u Válekových? Co jste si dali? Pizzu? Sushi?“
Karolína kolem něj prošla bez jediného slova, položila na stůl dva plastové boxy a přichystala dvě vidličky.
„To je pro mě a pro Patrika,“ oznámila klidně a otevřela svůj salát.
Svatopluk zůstal stát mezi dveřmi. „Jak to – pro vás? A já?“
„Pro tebe nic není,“ odpověděla, aniž by k němu zvedla oči. „Dneska jsi snědl dvacet karbanátků. Myslím, že ti to do zítřka vystačí.“
„To si děláš legraci?“ vybuchl a otočil se na bratra. „Patriku! Necháš ji, aby mi vyčítala jídlo? Jsme přece rodina!“
Patrik už měl sousto na vidličce, ale zarazil se. „Sváťo… opravdu jsi všechno snědl už přes den. Přišli jsme hladoví z práce. Tohle jsme objednali jen pro sebe.“
„Mohli jste objednat tři porce. Nezruinovalo by vás to,“ zamumlal dotčeně. „Šetříte na vlastním bratrovi… No nic. Dám si aspoň čaj, jestli jste nezamkli i konvici.“
Hlasitě nalil vodu do hrnku a s demonstrativním prásknutím dveří zmizel ve svém pokoji.
„Bylo to trochu tvrdé,“ poznamenal Patrik tiše. „Vzalo ho to.“
„Ať si zvykne,“ odpověděla Karolína bez emocí. „Rozhodla jsem se. Odteď vařím jen pro nás dva. Nebo klidně přestanu vařit úplně a budeme si nosit jídlo z práce. Nejsem zaměstnaná jako kuchařka pro tvého bratra.“
„Ale jak to chceš udělat? Bydlíme přece spolu. Budeme si schovávat hrnce?“
„Schovávat nic nemusím. Jen mu přestanu nechávat porce. Má ruce, nohy i hlavu. Když dostane hlad, může si nakoupit a uvařit sám.“
Nazítří vstala dřív než ostatní. Připravila přesně dva tousty se sýrem a uvařila dvě kávy – pro sebe a Patrika. Když se Svatopluk konečně připlížil do kuchyně, rozespalý a rozcuchaný, na stole zůstaly jen drobky.
„A snídaně kde?“ zabručel a otevřel lednici. „Včera tam byla vajíčka.“
„Byla dvě,“ odpověděla klidně. „Uvařila jsem je.“
Jeho tón zhrubl. „Karolíno, co to má znamenat? Včera jsi byla naštvaná, dobře. Ale dneska? To mám chodit hladový?“
Zvedla se od stolu a oblékla si kabát.
„Sváťo, supermarket přes silnici otevírá v osm. Deset vajec stojí pár desítek korun. Máslo i pečivo tam mají taky. Sporák funguje, pánve jsou ve spodní skříňce vlevo od dřezu. Přeju dobrou chuť.“
„Jenže já teď nemám peníze,“ zamumlal. „Hledám práci.“
Karolína se na něj konečně podívala přímo.
„To je ale tvůj problém,“ pronesla tvrdě. „Jsi dospělý člověk: bydlíš tady bez nájmu, nepřispíváš na energie, používáš vodu, elektřinu i internet… a ještě chceš, abych tě živila?“