„Jsi dospělý chlap,“ pokračovala Karolína Váleková chladným tónem. „Bydlíš tu zadarmo, ani korunu nedáš na nájem nebo energie. Teče ti voda, svítíš si, využíváš internet – dokonce pereš v mém pracím prášku. A ještě čekáš, že tě budu živit? To opravdu nemám v popisu práce.“
Nečekala na jeho reakci. Popadla kabelku, zamkla za sebou dveře a vyšla do sychravého rána. Nad Ostravou se vznášel jemný déšť a studený vítr jí cuchal vlasy, když spěchala k tramvajové zastávce.
Svatopluk Pražák zůstal stát uprostřed kuchyně jako opařený. Pořád si namlouval, že jde jen o chvilkový výbuch nálady, že se Karolína uklidní a všechno se vrátí do starých kolejí. Netušil, že večer přinese mnohem zásadnější změnu.
Když se Karolína po práci vrátila, neměla s sebou žádné nákupní tašky jako obvykle. Jen malou kabelku přehozenou přes rameno. U stolu už seděl Radovan Veselý a vyhlížel ji.
„Nazdar, hospodyňko,“ usmál se nuceně. „Celý den jsem přežíval na čaji. Umírám hlady. Co bude k večeři? Polévka? Nebo něco pořádného?“
„Nic,“ odpověděla klidně a sundala si kabát. „Najedla jsem se po práci s kamarádkou v bistru. A Patrik se zastavil u mamky, opravuje jí kohoutek, tak zůstane na jídlo tam.“
Radovanovi úsměv ztuhl.
„A já mám jako co?“
Karolína se o něj opřela pohledem. „Předpokládám, že ses dnes konečně poohlédl po nějakém zaměstnání. I brigáda by stačila. Sklady, rozvoz, cokoliv. Za den si můžeš vydělat aspoň na balík těstovin.“
„Děláš si ze mě srandu?“ vyletěl ze židle. „Jsem inženýr! Mám vysokou školu! Nebudu tahat bedny někde ve skladu!“
„Tak si inženýr půjde lehnout s prázdným žaludkem,“ pokrčila rameny a odešla do koupelny.
Asi po půlhodině jí zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno Marta Hájeková. Karolína si povzdechla a hovor přijala.
„Karolíno, dobrý večer,“ ozval se ustaraný hlas tchyně. „Volal mi Radovan. Prý ho necháváte hladovět. To snad není pravda? Je u vás přece jako host.“
„Marto,“ odpověděla vyrovnaně, „host přijede na víkend a přinese koláč. Radovan u nás bydlí třetí měsíc. Nepracuje, doma nepomůže a náš rozpočet mizí před očima. S Patrikem splácíme hypotéku. Nemůžeme živit dalšího dospělého člověka.“
„Ale vždyť jeden talíř polévky navíc nic neznamená,“ namítla Marta. „Teď prochází těžkým obdobím, potřebuje oporu. Jsi žena, měla bys mít pochopení.“
„Denně jsem dvanáct hodin na nohou,“ řekla Karolína unaveně. „Nemám sílu starat se o zdravého muže, který odmítá vzít jakoukoli práci. Jestli je vám ho líto, pošlete mu peníze nebo si ho vezměte k sobě.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho. Marta se s ní rozloučila stroze a hovor ukončila. Přijmout syna pod vlastní střechu však nehodlala – jeho pohodlnou povahu znala až příliš dobře.
Následující dny byly napjaté k prasknutí. Karolína vařila přesně dvě porce, žádné zbytky navíc. Hotové jídlo hned rozdělila na talíře nebo uzavřela do krabiček s nápisem „Patrik – oběd“ a „Karolína – oběd“. Lednice přestala být bezednou spižírnou.
Radovan střídal taktiky – chvíli si stěžoval a hrál na city, jindy vyvolával hádky a obviňoval ji z necitlivosti. Patrikovi si postěžoval také, ale ten jen bezmocně rozhodil rukama.
„Radovane, má pravdu,“ řekl mu jednou tiše. „Musíš si něco najít. Aspoň dočasně.“
Jednoho večera otevřela Karolína dveře bytu a zarazila se. Z kuchyně se linul pach spáleniny. Dřez přetékal špinavým nádobím, sporák byl zapatlaný mastnotou a po podlaze se válela mouka. Uprostřed stolu stála pánev s černým, zuhelnatělým obsahem.
„Co se tady stalo?“ zeptala se vyčerpaně a překročila kaluž oleje u linky.
Z pokoje vyšel Radovan, v ruce krajíc chleba.
„Rozhodl jsem se, že si uvařím, když ty držíš hladovku,“ procedil. „Našel jsem mouku a vejce, chtěl jsem udělat lívance. Přichytilo se to. Ta tvoje pánev je šunt, povrch je dávno pryč.“
Karolína zvedla zničenou nepřilnavou pánev. Bylo jasné, že do ní někdo ryl kovovou vidličkou.
„Zničil jsi nádobí, použil poslední vejce a nechal tu spoušť,“ řekla tiše. „Kdo to uklidí?“
„Ty! Nezblázníš se z toho,“ odsekl. „Týden skoro nejím a ty řešíš nějakou pánev!“
V tu chvíli se ve dveřích objevil Patrik Krejčí. Poslední větu slyšel zřetelně. Vstoupil do kuchyně a jeho výraz ztvrdl.
„Radovane, takhle s mou ženou mluvit nebudeš.“
„A jak mám mluvit? Nedá mi najíst a ještě mě peskuje kvůli úklidu!“
Patrik se mu podíval přímo do očí.
„Sbal si věci.“
Radovan zbledl. „To myslíš vážně?“