„Vyhazuješ mě? Kvůli pár talířům?“ vyhrkl Radovan nevěřícně.
Patrik jen pomalu zavrtěl hlavou. „Nejde o nádobí. Jde o to, jak se chováš. A o to, že tu žiješ bez špetky studu na náš účet.“
Na okamžik se odmlčel, ale jeho hlas zůstal pevný. „Dokázal jsem přimhouřit oči nad tím, že celé dny ležíš na gauči. Ale aby sis dovoloval křičet na Karolínu v mém bytě? To už ne. Ona pracuje od rána do večera a ty nejsi schopný po sobě ani umýt hrnek.“
„A kam mám asi jít?“ ohradil se Radovan. „Je večer!“
„Je sotva sedm,“ odvětil Patrik klidně. „Spoje k mámě jezdí do deseti. Na jízdenku ti dám peníze. Začni si balit.“
„Tak já jí zavolám!“ procedil Radovan a vytáhl mobil, jako by tím mohl vše zvrátit.
„Jen volej,“ pokrčil rameny Patrik. „Ať si pro tebe přijede. Nebo ať si tě vezme zpátky a uklízí po tobě sama.“
Radovan pochopil, že tentokrát žádné vyhrožování nezabere. Patrik, který mu roky ustupoval a omlouval jeho výmluvy, působil najednou neoblomně. Možná konečně prozřel. Možná mu jen došla trpělivost.
Balil se hlučně a teatrálně. Oblečení házel do tašky, dveřmi skříní třískal tak, až se třásly panty. Mezi zuby si cosi bručel a nahlas vykřikoval, že sem už nikdy nepáchne, že z Patrika je hadr pod pantoflem a že Karolína rozvrátila rodinu.
„Kup si novou pánev!“ zavolal ještě z předsíně, když si obouval boty. „Až tě začne hryzat svědomí!“
Karolína mu bez emocí podala zapomenutý balíček z koupelny. „O svědomí strach nemáme. A klíče nech na stolku. Dveře za sebou zabouchni.“
Jakmile za ním zaklapl zámek, rozhostilo se po bytě ticho tak hluboké, až z něj zaléhalo v uších. Jako by si stěny konečně oddechly. Zmizel štiplavý pach cigaret, který se z balkonu stejně vždycky vtíral dovnitř, i ten neustálý pocit, že je tu někdo cizí.
Patrik zůstal sedět na malém taburetu, hlavu skloněnou.
„Promiň, Kájo,“ vydechl tiše. „Měl jsem to utnout už dávno. Pořád jsem si namlouval, že se to zlepší.“
Objala ho kolem ramen. „Teď je to pryč. To je hlavní. Udělal jsi, co bylo potřeba.“
„Máma se na mě naštve. A ne na týden.“
„To zvládneme,“ usmála se slabě. „Je to přece máma. Zanadává si, ale časem jí to přejde. Hlavně že z nás zase bude domov, ne ubytovna.“
Společně se pustili do kuchyně. Hromadu špinavého nádobí umývali bok po boku, sporák zbavili zaschlého tuku a podlahu vydrhli, až se leskla. Poškozenou pánev bez lítosti vyhodili. Byla sice kvalitní, ale stala se symbolem všeho, co chtěli nechat za sebou.
Když bylo hotovo, Karolína se opřela o linku. „Máš hlad?“
„Šílený,“ pousmál se unaveně. „Jen nemám energii na složité vaření.“
„Co takhle obyčejné brambory na cibulce? Uděláme je na babiččině litinové pánvi. Ta přežije všechno.“
Patrikovi se rozzářily oči. „A otevřeme okurky!“
Večeřeli až kolem desáté. Bylo to jednoduché jídlo, ale chutnalo lépe než cokoli slavnostního. Smáli se drobnostem a poprvé po dlouhých měsících plánovali víkend jen sami pro sebe. Ten klid měl cenu zlata.
Radovan skutečně odjel k Martě Hájekové. Za pár dní Patrikovi zavolala a chladným hlasem oznámila, že syn prožívá „těžké období“ kvůli bratrově zradě, leží ve svém starém pokoji a potřebuje čas na zotavení. Karolína se jen pousmála – bylo jasné, že „zotavování“ znamená totéž co dřív, jen na jiné adrese.
O měsíc později se doneslo, že Marta vybuchla, když jí přišlo vyúčtování za energie a všimla si, jak rychle mizí zásoby potravin. Milovat dospělého lenocha z vlastního důchodu bylo přece jen náročnější než poučovat snachu po telefonu. Nakonec si Radovan našel práci jako hlídač v supermarketu. Nebyl to žádný manažerský post, ale aspoň si vydělal na vlastní jídlo.
Karolína si mezitím pořídila novou pánev – poctivou, těžkou, s masivním dnem. Když na ní chystala večeři pro sebe a Patrika, naplňoval ji tichý pocit zadostiučinění. To jídlo patřilo jen jim dvěma.
Z té zkušenosti si odnesli jednoduché pravidlo: pomáhat rodině má smysl jen do chvíle, kdy se z podpory nestane samozřejmé vykořisťování. Stejně jako kuchyň i vlastní život je potřeba udržovat čistý – bez těch, kdo v něm jen berou a nic nepřidávají.