„Navrhuju jednu věc,“ oznámil Radim Kratochvíl hned den po svatbě, sotva odložili poslední dárky. „Ty budeš mít svoje příjmy, které si vyděláš, já zase svoje. Každý z nás si se svými penězi naloží podle vlastního uvážení.“
„A co nájem nebo byt?“ skočila mu do řeči Natálie Čermáková dřív, než domluvil.
„Nech mě to doříct,“ ohradil se podrážděně. „Společné výdaje, jako je bydlení a ostatní nutnosti, spočítáme a rozdělíme napůl. To je přece jasné.“
„Aha,“ protáhla zamyšleně.
Chvíli mlčela a v hlavě si to přehrávala. Na první pohled to znělo rozumně – co si vydělá, to může utratit za sebe. Zároveň se ale budou podílet na tom, co je potřeba pro oba: jídlo, energie, domácnost… Vlastně to nezní špatně, říkala si, i když detaily ještě neměla promyšlené.
„Zajímavý nápad,“ poznamenala nakonec.
„Tak platí?“ zeptal se Radim s očekáváním.
„Takže moje peníze jsou moje a utrácím je, jak chci?“ V duchu už listovala módními časopisy a představovala si nové šaty.
„Samozřejmě po odečtení společných nákladů,“ upřesnil.
„Dobře, souhlasím,“ přikývla rychle. „Ale pak po mně nechtěj žádné půjčky.“
Byla to neobvyklá dohoda, přesto měla svou logiku. Čím víc si Natálie vydělá, tím víc si může dopřát.
První měsíce manželství utekly jako voda. Na svatební cestu nezbyly peníze ani čas. Radim nastoupil do práce okamžitě a Natálie také nezahálela. Největší část jejich výplat však mizela za pronájem bytu. Pak ale onemocněl dědeček a Hana Tkadlecová, Natáliina maminka, si ho vzala k sobě. Byt tak zůstal k dispozici vnučce.
„To je paráda!“ zaradoval se Radim, když poprvé vstoupil do prostorného třípokojového bytu.
Babička už několik let nežila a dědeček tu posledních pět let bydlel sám. Radim si byt obešel jako pravý hospodář, hodnotil, co by chtělo opravit a co už patří bez milosti do kontejneru. Natálie se s ním nepřela.
Jenže sotva se zabydleli, po dvou týdnech vypověděla službu pračka.
„Bude potřeba oprava,“ oznámila mu.
„Tak ji nech opravit,“ pokrčil rameny, jako by se ho to netýkalo.
„Moment,“ ohradila se. „Zavolám servis, zjistíme cenu a rozdělíme se o to.“
„Proč bych měl?“ namítl. „Byt je tvůj. Veškeré náklady jdou za majitelem. A tím jsi ty.“
Takové vysvětlení ji nepotěšilo. Snažila se mu vysvětlit, že pračku používají oba, ale Radim trval na svém: není to jeho nemovitost, takže opravy nejsou jeho věc.
Natálie si nakonec řekla, že pračka se nekazí každý měsíc, a zaplatila opravu ze svého.
Místo aby utrácela za oblečení, přihlásila se na kurz, aby si zvýšila kvalifikaci. Po měsíci složila závěrečnou zkoušku a získala lepší pozici i desetiprocentní navýšení platu. Byl to malý, ale pevný krok vpřed.
Povzbuzená úspěchem se rozhodla obměnit část vybavení bytu. Starý gauč už dosluhoval a židle se viklaly. Pořídila tedy nový nábytek.
Radim byl spokojený, jenže opět to považoval výhradně za investici majitelky bytu. Své úspory si nechal pro sebe a brzy si vzal úvěr na auto.
Jedné noci Natálii probudila prudká bolest zubu. Ráno měla tvář nateklou. Otevřela internetové bankovnictví a zjistila, že účet zeje prázdnotou.
„Půjč mi na zubaře,“ požádala Radima mezi steny.
„Každý máme své výdaje,“ odpověděl klidně. „Můžu ti koupit prášek proti bolesti.“
Druhý den si peníze vypůjčila od bratra Víta Kučery a k lékaři šla sama.
Večer už to nevydržela. „Jsi hrozně necitlivý,“ vyčetla mu.
Radim se zatvářil nechápavě. „Tak jsme se přece dohodli. Mimochodem, co ten zub?“
„Nech mě být,“ odbyla ho chladně.
„A ještě mi dlužíš za benzín,“ dodal vzápětí.
„Prosím?“
„Vozím tě do práce. Palivo něco stojí.“
Natálie se ironicky usmála. „Kdybys mě nebral, stejně jedeš kolem mé kanceláře. Ušetřil bys snad těch pár zastávek?“
Její logika ho zjevně popudila.
„Tak zaplatíš, nebo ne?“
„Ne,“ řekla pevně. Možná by mu přispěla, kdyby ji požádal, ale on si nárokoval. A bolest zubu i jeho odmítnutí měla stále v živé paměti.
Následující ráno jí oznámil, že dnes jede jinudy. Natálie tedy vyrazila pěšky.
Aspoň se projdu, pomyslela si. Čerstvý vzduch mi prospěje.
Když se večer vracela domů, napětí mezi nimi by se dalo krájet. A právě v tu chvíli zazvonil zvonek u dveří – přišla Hana Tkadlecová.